Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Máme brát léky?

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Pokud v tomto článku mluvíme o lécích, máme samozřejmě na mysli především psychofarmaka. Potravinové doplňky, speciální výživu, homeopatika a další možnosti je nutno - aniž by to snižovalo význam těchto prostředků - považovat za alternativní léčbu. Otázka, zda tedy brát léky, doporučené (obvykle) psychiatrem, by pravděpodobně měla být zodpovězena jinak, jde-li o dospělého a jinak u dítěte, v obou případech jde nicméně o velmi důležité téma.

Pro dospělé platí: pamatujte, že NIKDO nemá právo vás nutit brát léky. Je jen a jen na vás, abyste zvážili, jestli vám konkrétní lék více pomáhá než škodí a jestli jste připraveni nést vedlejší účinky. Pro řadu vašich potíží existují efektivní kompenzační metody, díky kterým se můžete naučit problémové situace zvládat i bez pravidelných dávek psychofarmak. Je důležité si jasně uvědomovat PROČ máte určitý lék brát (běžně se například předepisují antidepresiva na spaní kvůli tlumicím účinkům: budete si krájet chléb sekyrkou, protože je ostrá?) a jestli to opravdu pomáhá. Pro řadu potíží žádný preparát neexistuje a přesto je řada léků při takových potížích předepisována - někdy smysluplně, jindy absurdně a občas z výhradně zištných důvodů.

lekyU dětí je situace složitější, protože jsou to rodiče, kdo musí o lécích rozhodnout. Mnozí z nich si uvědomují, že potíže jejich dítěte začaly možná právě tím, že dítě bylo vystaveno působení cizích látek a zdráhají se vpravovat do něj další...

Je každopádně třeba říci, že ačkoli se mnoho rodičů brání medikaci svých dětí a je to podle našeho názoru paušálně správný postoj, přesto jsou situace, kdy je medikace důležitá. Zcela jistě neexistuje žádný lék, který by autismus či jeho příznaky léčil a vždy stojí za to zkusit řešit problém nejdříve terapeuticky, ale přesto jsou situace, kdy je prostě nutné sáhnout po lécích. Teď není řeč jen o případech, kdy je medikace nezbytná k řešení souběžných postižení jako je epilepsie, ale někdy je prostě potřeba tu chemickou berličku dítěti podat právě proto, aby dostalo příležitost využít nějakou terapeutickou metodu.

Pokud uvažujete o lécích, odpovězte si nejprve na otázku, jestli jste zkusili terapie, kterými se daří konkrétní problém zvládat. Například dítě je hyperaktivní, nezastaví se ani na chvíli - nic se nenaučí, protože na to prostě a jednoduše nemá čas. Zkusili jste dietní nebo nutriční terapie, které hyperaktivním dětem často pomáhají a když nic jiného, tak rozhodně neublíží? Připouštíte homeopatika? Zkusili jste psychoterapii? Pokud ano a nic nepomohlo, pak byste prostě mohli zvážit možnost s podáváním léku na nějakou dobu souhlasit, abyste dali dítěti čas věnovat se i jiným činnostem, než běhání kolem místnosti 16 hodin denně.

ALE: měli byste si - stejně jako u jakékoli jiné léčby - předem stanovit, čeho chcete dosáhnout, jak dlouho o to budete usilovat a podle čeho budete hodnotit, jestli jste úspěšní. Ve zmíněném případě by to znamenalo: zkusíme nabízený preparát brát tři měsíce a úspěch poznáme podle toho, že se doba, po jakou se dítě dokáže věnovat nějakému úkolu, prodloužila z 1 minuty na 10 minut. Pokud bychom toho ve zmíněném termínu nedosáhli nebo se objeví nějaké dramatické vedlejší účinky, je třeba zkusit něco jiného. Jinak budeme užívat další tři měsíce a potom začneme postupně vysazovat.

Předkládáme seznam bodů, které při medikaci stojí za zvážení:

  • Spolupracujte s lékařem, který lék předepsal. Nebojte se vystupovat otevřeně a zodpovědně - pokud se rozhodnete lék vysadit, prostě lékaři svůj záměr oznamte, místo abyste lék jen v tichosti přestali brát; s některými léky totiž nelze jen tak přestat, je třeba je vysadit postupně a postup vysazení by vám měl říci lékař.
  • Přečtěte si pečlivě příbalový leták. Tak se dozvíte o možných vedlejších účincích a můžete pohlídat jejich výskyt. V případě výskytu vedlejších účinků o nich určitě řekněte lékaři - ten je povinen je hlásit „dál“. Kromě toho by v letáku mělo být napsáno, jak dlouho je bezpečné lék brát (například kvůli možnosti vzniku závislosti nebo nadměrné zátěži vnitřních orgánů); tato informace je nicméně často ukryta až v klinických studiích a do letáku se nedostane.
  • Pokud se nějaké nežádoucí vedlejší účinky projeví, není vyloučeno, že lékař na to zareaguje tak, že předepíše jiný lék na kompenzaci těchto vedlejších účinků - podle názoru některých farmaceutů je toto často ta hranice, na jejímž prahu by mohl zodpovědný rodič říci „Stop“. Jestliže lék má vážné vedlejší účinky, je určitě lepší hledat jiný lék, než přibírat další a další preparáty do medikace (pokud ovšem taková alternativa existuje, to není žádná samozřejmost).
  • Mějte cíl! Tento cíl zformulujte ve spolupráci s lékařem, ať je konkrétní a nejlépe i měřitelný. Pokud by se lékař zdráhal pomoci při stanovení cíle, pak by možná stálo za to přehodnotit další spolupráci - proč tedy lékař preparát vlastně předepisuje, jestliže neumí říci, čeho tím chce dosáhnout?
  • Stanovený cíl musí mít také termín, například „snížit během tří měsíců bojácnost klienta, aby byl schopen sám dojít koupit do obchodu mléko“. U termínu je nutno počítat i s tím, že řada preparátů má poměrně dlouhé období náběhu, než látka v organismu dosáhne účinné hladiny, někdy jsou to dny, jindy týdny. Každopádně ale potřebujete časový limit, po němž lze říci, jestli „to zabralo“ či nikoli. Po náběhu se začíná počítat terapeutická fáze, dejme tomu, že se lék nechá na pacienta působit dva měsíce, což ho zbaví obav, podpoří jeho sebevědomí a bude potom lépe překonávat sklony k obavám i po odeznění účinků léku. Uvědomte si, že tvrzení „bude to brát tak dlouho, dokud to nezabere“ je nesmysl! Stejně tak je samozřejmě nezadatelné právo lékaře mít názor, že jeho medikace neléčí, ale kompenzuje a pacient to bude užívat celý život - je to jeho zodpovědnost a jeho odborný kredit, který mu to právo dává. Na druhou stranu vás nic nenutí bez výhrad souhlasit.
  • Pokud cíle není dosaženo, nemusí to nic znamenat - je legitimní, když lékař řekne „necháme medikaci ještě měsíc, myslím, že teď už zabere“, nebo například změní dávkovaní. Podstatné je jedno: aby lékař s medikací aktivně pracoval. Logika, že dítě má poruchu pozornosti, tak mu napíšeme Ritalin (který podlě některých průzkumů vede ke zhoršení stavu ve 46%), protože se to tak dělá, je špatná, jakkoli je to přesně to, k čemu jsou lékaři vedeni farmaceutickými společnostmi.
  • Stále mějte na paměti jednu věc: lékař určuje, ale rodič rozhoduje. Nenechte se zastrašovat ani vydírat, pokud máte pocit, že navrhovaná medikace dítěti škodí přímo nebo nepřímo. Ale pokud ukončíte spolupráci s lékařem, protože není schopen akceptovat, že si nepřejete medikaci, pak se obraťte na jiného lékaře - nenechávejte zodpovědnost za stav dítěte jen na sobě. V případě, že se pro toto krajní řešení rozhodnete, nejdříve si vyhledejte jiného lékaře, který je ochoten vás přijmout a potom stávajícímu oznamte své rozhodnutí. Kromě toho, že je to čestné jednání, tím zajistíte také poslání zdravotní karty novému lékaři, což je velmi důležité.

Nakonec jsme nuceni částečně popřít vlastní odmítavý postoj k dlouhodobé medikaci: bylo by nepoctivé a nepřesné, kdybychom se nezmínili, že existují případy, kdy opravdu není vyhnutí. V drtivé většině případů jde o autisty s vážně poškozeným zdravím s řadou komorbidit včetně epilepsie a těžkých poruch imunitních či hormonálních. V podobných případech je prostě medikace nezbytná a jde spíše o správné vyvážení dávek, aby se z klienta nestal chodící zombie; to už se ale příliš netýká autismu jako takového.

Kalendář akcí

Květen 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31