Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Nejen Rainman

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (4 hlasů)

Vysoce funkční autisté a „Aspíci“ mezi námi

 

Už mne ty stále stejné popularizační články a filmy inspirované fiktivními či skutečnými autisty zlobí. Dustin Hoffman zahrál v roce 1988 postavu Rain Mana skvěle! Rozšířil tak laické povědomí o nízkofunkčím autismu (podle novějšího pojetí středněfunkčním), který svému nositeli znemožňuje samostatný život. Díky mu (Dustinovi) za to! Potíž je ovšem v tom, že minimálně stejně tolik (a pravděpodobně více) je vysocefunkčních autistů, kteří mnohdy dokáží žít bez sociálních intervencí, mívají ve společenském styku (i jinde) velké či ještě větší problémy, však jejich vliv na chod světa – a to ať už během svého života, či posmrtně - může být enormní. Víme o nich dost? A o těchto se proto pokusím psát...

Psychologie nepatří k mé odbornosti. Považujíc se však za vysocefunkčního autistu, cítím jistou kompetenci a pověření. Slibuji také hned úvodem, že se budu snažit jasně oddělovat a dokládat fakta od svých pocitů, názorů a domněnek.

 

„We are convinced, then, that autistic people have their place in the organism of the social community. They fulfil their role well, perhaps better than anyone else could, and we are talking of people who as children had the greatest difficulties and caused untold worries to their care-givers.“

„Jsme přesvědčeni, že lidé s autismem mají své místo ve společnosti. Svou úlohu plní dobře, možná lépe než leckdo jiný, a to mluvíme o lidech, kteří jako děti měli obrovské potíže a působili svým pečovatelům nemalé starosti.“


Hans Asperger[1]

 

Kontinuita (nejen) psychických funkcí

Když píše odborník pro laiky, většinou se jim snaží sdělit, že toto je tak a tamto onak. Jistěže - „vše souvisí se vším“, ale to je těžké pochopit a hlavně vysvětlit „své babičce“, pokud příjemce informací danému oboru pořádně nerozumí. Proto autor často na takovýto „holistický“ přístup rezignuje a předkládá fakta (a často jen ta, která se mu „hodí do krámu“) bez snahy navázat je na předivo souvislostí. Já však nejsem odborníkem na autismus a tak nerezignuji…

Poruchy autistického spektra (PAS) jsou velmi různorodé[2]. Neznáme stále přesný původ ani patoanatomii a patofyziologii mozku s pervazivní vývojovou poruchou[3]. Ale budeme kdy znát? Laikové a nejen oni jsou v ohledu diagnostiky nemocí stále velmi prudérní. Chtějí diagnózu jasnou a nevíceznačnou (lze se jim divit?). To, zda má pacient AIDS nebo zlomený femur lze určit dosti jednoznačně. Jinak je tomu však u psychických chorob a obtíží. Proto se v dalším textu pokusím jako červenou nit protkávat kontinuitu poruch autistického spektra i jejich vztahu s jinými psychickými poruchami, problémy a abnormalitami.

 

Pestrobarevná mozaika (symptomatiky) poruch autistického spektra (PAS)

PAS je „všepronikající porucha“, a proto nepřekvapí, že je v mozku přítomna velmi difúzně. Nejedná se rozhodně o poškození konkrétního malého centra. Nejrozsáhlejší změny v anatomii i funkci nacházíme v čelních a spánkových lalocích kůry, však stejně tak i v podkorových oblastech limbického systému (amygdaly), vazníku[4], mostu a mozečku[5]. Defekty vznikají prenatálně i časně postnatálně (výjimečně i během pozdějšího života), predispozice jsou silně dědičné[6], ale vliv prostředí je neoddiskutovatelný[7]. Autistický mozek funguje „po svém[8]“ a my ho neumíme přestavět k normálu. Vzhledem k přínosu některých autistů k chodu světa je to tak asi i dobře. Co můžeme a nejspíše i morálně smíme, je usnadnit život a integraci nositelů PAS, protože jejich životy často bývají opravdu krušné.

 

Vysocefunkční autismus a Aspergerův syndrom [9]

kresba

Klinický obraz Aspergerova syndromu často dokreslují stereotypie, ulpívavost a morbidita jeho nositelů. Všechna tato hlediska nejspíše splňují následující tři malůvky smrtek Pepka, Šlak a Mrtvice, kterými autor za mala pokreslil domov i školu. Jedná se samozřejmě o jeho fascinaci a hyperracionální zpodobnění lidových frází „Mě klepne Pepka“, „mě raní Mrtvice“ a „mě trefí Šlak“.

Prvenství v oficiálním popisu vysocefunkčního autismu patří rakouskému pedopsychiatrovi Hansi Aspergerovi. Stalo se tak v roce 1944, rok po stěžejní práci Leo Kannera, kterýžto jako první jasně ohraničil autistické poruchy u dětí s důrazem na ty nížefunkční (zmíněný „Rain Man“). Asperger však popisuje své dětské autistické pacienty s nepatologickou inteligencí (tedy klidně i silně nadprůměrnou). Říká jim „malí profesoři“, neboť dokáží o svých vyhraněných zájmech vyprávět s velkým zaujetím a svou akurátností a racionalitou působit předčasně dospěle. Tato zajímavá sociální dyslexie, kdy racionalita je povýšena nad intuici a sociabilitu, byla Lornou Wingovou v roce 1981 poprvé nazvána Aspergerovým syndromem[10].

Autistické rysy[11] nacházíme i u lidí, kteří se o tom mnohdy za celý život nedozvědí= žijí plus minus samostatně. Jejich analytické myšlení může být výborné, schopnost formulovat myšlenky (méně často pocity) a hovořit fenomenální. Nedokáží však mluvit „jen tak“. Dejte jim ale jejich oblíbené téma a nezastavíte je. Často jsou to vědci, umělci či prostě podivíni. Přestože někteří působí sociálně a „nad věcí“[12], většinou jsou osamělí; často si z toho udělají ctnost. Inteligence je průměrná až silně nadprůměrná[13]. Jejich ulpívavost (perseverace) jim dává sílu řešit otázky, nad kterými by každý druhý mávnul rukou, považujíc je za nedůležité či neřešitelné. Tak vzniká věda... Má to však i své stinné stránky. Jejich prožívání je neklidné. Přestože svým pocitům často dobře nerozumí, o to intenzivněji je prožívají. Úzkost a neklid jsou zřejmě nejčastějšími (podle sebe soudím ostatní). Skládání mozaiky polotónů a jemných emocí potřebných k osvojení si ušlechtilých citů jako je úcta, sympatie a láska jim činí velké problémy[14]. I když mohou mít i smysl pro humor (často hodně specifický – vzpomeňme proslulou fotku Einsteina s vypláznutým jazykem), většinou působí tvrdě a někdy chladně. Uvnitř jsou však velmi zranitelní. Díky sociální naivitě v minulosti mnohokráte naletěli, byli šikanováni, zneužíváni či vysmíváni, a proto využívají své hyperracionality a inteligence k tomu, aby se podobných situací do budoucna vyvarovali. Opačnou stranou mince je, že mnohdy nepoznají (nebo jim je jedno), že sami ubližují (opět vzpomeňme známého autistu - viz dále - Alberta Einsteina, který své první ženě Milevě po rozvodu sepsal seznam pravidel, co v jeho přítomnosti musí a nesmí. Bylo tam třeba, že se ho nesmí ptát kam jde a kdy se vrátí a vůbec mluvit bez dovolení…).

 

 

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (1 odpovědí).

Kalendář akcí

Červenec 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31