Léna & Péťa

Léna a Péťa jsou partnerky, chtělo by se říct - partnerky na život a na smrt a na snění. To, že se našly, je projevem pravé magie života: není to jen další smíšený pár (Péťa je Asperger, Léna nikoli), jejich propojení je mnohem hlubší, protože obě malují. Každá vlastně maluje trochu jinak a přece namalovaly společně už spoustu obrazů - jejich styly natolik srostly, že i když některé plátno maluje jen jedna, lze v obrazu jasně vidět otisky vnímání světa i té druhé.

Péťa je éterická bytost, jen náhodou zrozená ne jako víla a její mysl je vlastně stále tak trochu "tam doma", kde je normální, že si lidé a laně povídají beze slov, kde je úplně jedno kolik stojí barel ropy a jestli produkce antidepresiv roste rovnoměrně s nárůstem výskytu depresí, ale kde je životně důležité, jestli smutek je vyjádřen dostatečně smutně, jestli krásná krajina ví, že je krásná a zda domečky rybářské čtvrti dovedou dát najevo, že jejich líbeznost, tajemnost, osamělost i rozhodnost je chtěná a zároveň přirozená. Tak magický svět si zaslouží ochranu a tu mu dodává Léna - energická a podnikavá, ale také romantická a uhranutá světem Péti. Tyto dvě ingredience jako by byly kuty ve výhni alchymisty, aby svým souzněním připomněly kámen mudrců, o němž se ví, že má své protipólní "dole" a své "nahoře" a přece dole je stejný, jako nahoře a nahoře je stejný, jako dole.

Léna se rozhodla psát blog o tomto souznění a o společném životě, asi i proto, že - jak onehdy řekla - "Péťa je někdy na zabití, ale asi i proto jí miluju" ...

Skryté zákonitosti

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Upozorňuji na fakta, která provází Péťu celým životem a na shluk zvláštních jevů /paranormálních/ které ji obklopují.
Již v raném dětství ji nechyběla touha po dobrodružství, ale se stejnou intenzitou přímé úměrnosti ji provázely ony náhody /nehody/
První návštěva lesa s rodiči – nakopnuté včelí hnízdo.
Druhá návštěva lesa s rodiči – okouzlena houbou sáhla do vosího hnízda, které se nacházelo hned vedle.
Třetí návštěva lesa – listy v dětském deníčku jsou propáleny a desky deníku okousány lesní zvěří.
Období puberty a adolescence obsahuje záznamy jiného druhu.
Akce poznávání okolí Benešova:
první individuální výprava – prohlídka místní kvetoucí flory /les, roští, potok zvaný Smradlák, pole/  Peťa opomenula, že je  alergická na většinu kvetoucích travin. Tento fakt si připomenula v půlce akce, když byla nucena dýchat přes kapesník, až když ji kapesník spadl do rozkvetlého jetele, a dýchání bylo prakticky nemožné, obrátila se k domovu, došla nateklá a rudá a šťastná až když popadla dech.
Druhá individuální cesta s názvem: „Raději po městě“
Z balkonu našeho bytu vidíme ve vzdušné vzdálenosti cca 300m plavecký bazén. Balkon je jižním směrem, východ z domu směr severní.  Peťa po půlhodině cesty na sever zjistila, že plavecký bazén zmizel. Zatáčela prý na východ a našla podobnou budovu. Zimní stadion.  Odtamtud již našla cestu domu, ale v knize návštěv místního veřejného bruslení a v kronice Města je zmínka o dívce, která přišla s plavkami bruslit.
V Praze dávám na Péťu většinou pozor, aby se neztratila. Na Václavském náměstí na vzdálenost 20 metrů a na pokyn do telefonu pojď dolů pár metrů a už se uvidíme, odbočila do Štepánské ulice, jelikož sklon této ulice ji přišel větší než sklon Václavského náměstí. Raději jsme se tentokráte nepřely a vzdálenost 20 metrů jsem se pokusila snížit a tím minimalizovat, že se Peťa ztratí. Na Florenci jsem byla v těsné blízkosti autobusu, z kterého vystoupila. Neviděla mě, jelikož jak už to bohužel bývá, na nádraží je hodně cestujících. Do telefonu jsem řekla, udělej jen jeden krok a už se uvidíme. Udělala krok do silnice, kde byla téměř půl metru hluboká louže a ještě se mě ptala, kde jsem, že mě nevidí. Že stojí v louži vůbec nezaznamenala.  Lepší je eliminovat metry. A jít přímo k ní.
Dále nemohu zamlčet fakt, že v dálkovém autobusu zamkla dveře WC tak, že nešly otevřít. Následný popis situace je v deníku vytržen...
I po shlédnutí filmu Vratné láhve, kdy Zdeněk Svěrák položil rychlovarnou konvici na vařič, se nenechala varovat, a naše první konvice hořela. A kdyby si někdo myslel, že přeháním, a že tu rychlovarku dal na vařič jen pan Tkaloun, tak Péta taky.
Stravování: běžného konzumenta by v restauraci odradil název jídla Pikantní šavle. Peťka není běžný konzument. Okouzlena hudbou Šavlového tance, které znělo náměstím v Českých Budějovicích si tento pokrm objednala a byla vyloženě znechucena špejlí na talíři. Pálivá omáčka ji také nedělala dobře. A až tehdy si uvědomila, že ostrá jídla vlastně nejí.
Uvádím namátkou pouze střípky ze situací. Každý den se něco děje. Před půl hodinou  restartovala počítač tak, že nešel nastartovat a volala, bílá a zelená v obličeji, směrem k monitoru, to není můj počítač! Jiného dne skener přestal skenovat. Nebo tablet nešel zapojit atp. Přístroje je lepší udržovat / ty které někdo nechce zmagnetizovat/  cca na 2 kroky od ní.
Ale teď vážně. Cestovat bolí mě i ji. Měnit svou komfortní zónu. Vyjít z ni. A být v přeplněném vlaku, metru. Být v restauraci, kde nevíte, kde jsou záchody. Už jen zeptat se autistu  bolí /toho s úzkostnou poruchou/  Mít připravenou v hlavě otázku, přesně ji zformulovat, mít v hlavě několik možných odpovědí, mít vše naplánované tak, aby nic nebylo poznat. Aby Nebylo poznat, že být spontánní nelze. Že nelze jen tak se uvolnit na povel. Buď v pohodě. Klid.
Já nemůžu v jednom dni pojmout například, dojít do nákupního centra, kde je plno lidí, plno vjemů, plno oblečení. A pak se projít třeba v klidu podél Vltavy. Nejde mi vyčistit z hlavy to množství vjemů. Jsem přetížená. Dívám se do blba. Je po výletě. Nejlepší jsou stejné vjemy, podobné. Nebo vybrat jen jeden zážitek navíc.  Třeba divadlo. A pak mlčet. Celý den se udržovat v klidu, a pak zvládnout divadlo. Hecnout se, vyjít. Vidět. To heslo bych změnila asi takto:. Přišel, viděl, přetížil se, a nebylo to na něm poznat. Protože umíme dělat, že se nic neděje. S léky to jde. Péťa vydrží víc, protože nerozezná hranici,  která přetěžuje. Pak přichází shutdown, nebo meltdown. Přetížení která trvaj několik dní. S léky to jde líp. A taky to jde lépe když člověk trénuje. Když to jde. Musí se umět hecnout. Odlepit od komfortu. I když to pak bolí někde v duši. Musí. Jakmile zůstane sedět doma a nevyjde, pak to bolí ještě víc. Najít úměru jak často dělat nějaký sociální dovednosti, najít úměru a recept, který by byl vhodný pro všechny. Tak to by bylo na Nobelovu cenu. To je umění života. A je jedno zda máte diagnostiku AS nebo ne. Jo, a taky se můžete hecnout dojít na KOPEC. Komunitní poradenské a edukační centrum. V Ječný ulici, na Praze 2. Je to komunitní klub, kde se můžete něčemu naučit, a nebo někomu říct, co vás trápí a nebo tam můžete dojít a mlčet.
Takže přišel a viděl  KOPEC ok?

Županová záhada

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Asi pětistá introspekce, a pořád mohu přijít na něco nového. Nemůžu spát, přemýšlím. Nemůžu malovat, mám vyhřezlou plotýnku. Slovo vyhřezlá mi zní sprostě. Líp mi zní, že plotýnka je prostě jinak nakloněná, než má být. Jinak sedí, nesedí. Páteř jsou koleje a v ní je mícha.  A všude plno nervů, a co je komu do toho. Malovala jsem, protože to dávalo moji duši smysl, protože jednoduchý svět barevných domků byl hezčí než ten venku. Geometrie místa a města mě fascinuje. Staré oprýskané, zapomenuté, smutné, nostalgické, nasáté příběhem, prosycené mlhou. Rotuji kolem své osy, jedna introspekce za druhou. Co mi to vše říká, co mi vesmír vzkazuje? Dal mi vášeň, chuť malovat, dal mi štětce, barvy. A pak mi je vzal. Když o něco přijdeme jsme jiní. Myslíme si, že jsme chudší, ale my jsme naopak bohatší - o to poznání.

Číst dál...

Kalendář akcí

Květen 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31