Co se nevešlo do Přicházíme v míru

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Mám dojem, že dostatečně nezaznělo, jak bolí stres, hypersenzitivita, shutdown, přetížení, jak bolí tělo. Možná to zaznělo někdy předtím už stokrát, a možná to ani nikoho nezajímá.
Kývly jsme na „TO“ být hosty v „Přicházíme v míru“. Těch několik dní před bylo pro Péťu moc těžkých. Když se někdo zeptal, jak se těší, nebo co tam bude říkat, bála se, mlčela, připravovala si několik papírů s textem, který se chtěla učit nazpamět. Části se naučila, části si nesla vytištěné s sebou. Hledala nějaký věty, který jsou ty nejdůležitější. Ale co je nejvíc důležité? Jak shrnout svůj příběh do pár slov? Jak říct, že ho někdo šikanoval, jiný okradl, jinému naletěla, další se ji vysmál, nebo měl chuť ji ponížit, protože do slabšího se líp píchne než do sobě rovného či dokonce silnějšího. Slabší požírá ještě slabšího. Jak se naivní člověk má smířit s tím, že tohle je jak potravinový řetězec v přírodě. Že my lidé nejsme mnohdy o nic lepší.

I moje hypersenzitivita byla také na obtíž. Cesta do Prahy v přeplněným vlaku. Zkusím sluchátka, která neumí přehlušit dívky tak hlasité, že to rezonuje v mozku. Dívky měly květinové věnečky ve vlasech. Víly to ovšem nebyly. Na nádraží se mi už v hlavě rozeznívalo každé slov procházejícího člověka. Zvuk piana, které jediné bylo zvukomalebné. Křik. Hudba z fastfoodu. Běh spěch křik. Někdy se to dobře sleje do jednoho hluku, ale když mozek neposlouchá ani léky, tak každý zvukový vjem má jakousi samostatnou stopu, samostatnou myšlenku, po které se větví pocity. Kdo přetížení nezná, může zkusit třeba rozehrát šachovou partii ne jednu, ale třeba 10. A na každý tah rychle reagovat. Na každý tah v dané partii zároveň. Nebo mluvit do telefonu, soustředěně, a odpovídat na dotaz člověka stojícího před vámi, zároveň zkusit psát třeba text který je třeba znát nazpamět, nebo počítat násobilku. Odpovídat na 10 podnětů zároveň. A to číslo není finální. Při přetížení se vše větví a větví. Mozek si dělá co chce. Svítí na mě reklama z obchodu, rozkládám jednotlivá písmena, jednotlivé barvy, jako počítač dohledávám font, který to asi je, slyším zvonění z mobilu, dekóduji její výřez ihned mi v hlavě jede text, skupina, sebebičuje mě mozek, odkud hudební skupina pochází, kdo jsou její členové. Ujídám hranolky ať mám něco v žaludku. Pozoruji ubrousek - jeho strukturu, chybu na plastovém tácku, nápis na pytlíku. Vše se kupí. Cesta po Karlově mostě, běží do hlavy lichá čísla kdy byl položen základní kámen 1357 9.7. v 5h 31 minut. Ta lichá čísla mě uklidňují, pěkně se lze po nich zhoupnout, Kličkovat mezi lidmi už jde míň. A to je jen lehký výčet toho, jak to v hlavě bolí. Když jsme došly před divadlo Kampa - tak to byl výdech. Najednou zeleno, koukalo se mlčky do Čertovky. Lidi se pomalu vylidnili. A za pár minut přišlo pár kamarádů, a přišla moje mamka a ségra a všichni si chtěli povídat. Bolí to přemáhat se. Možná si řeknete, že člověk může být sám sebou a prostě mlčet. Ok. Ale to potom by nikdy z domu nevyšel a jen a jen mlčel. A věřte nebo ne - to by byl začátek konce.

Je to balanc. Někdy je potřeba se přemáhat. I když to odnese tělo i duše. Je důležité se nezastavit a mít potřebu se posunout. Ono nutkání překonávat se každého z nás posouvá, ať už je to krok, kilometr nebo míle.

Co jsme říkaly na otázky Michala a Jardy si moc nepamatujeme. Péťa mě prosila ať spíš mluvím já, že se moc bojí, že bude koktat. Nekoktala. A nějak jsme to tam daly. Přátelská, téměř domácká atmosféra, mě překvapila.. Do patra tam vedou krásně starý schody, ošoupaný, kéž je nikdo ještě dlouho nerenovuje. Starý podlahy mají kouzlo stejně jako zdi. Do knihovny vstup jen na vlastní nebezpečí. Ne že by až tak bolelo číst, ale výklenek s knihami a křeslem neměl zábradlí.

Na záchodě, krom toho co tam má být - záchod umyvadlo ručník atd., byly i různé kbelíky, košťata a dva mopy. Mop červený a modrý a u něj, cedulka jejíž znění si nepamatuji si přesně, ale něco ve smyslu že červený mop používat pouze v přízemí a modrý v patře. Když jsem nemohla spát, vymyslela jsem asi sto možností proč tam ta cedulka byla a taky co by se stalo, kdybych modrý mop přetřela na červeno a zůstaly tam oba stejné barvy. Nebo co když se přestanou prodávat modré mopy? A co když je jeden víc upracovaný a druhý mop má leháro. Až tam půjdu příště na wc, vylepím tam cedulku „Spravedlnost pro mopy!“ A jestli někdo víte to přesné znění oné cedulky, tak mi ho napište, možná se konečně dostaví klidný spánek.

Po celé akci, přemístění se cca 50km, mluvení před lidma zhruba1 hodinu. Tu noc poté nemohla usnout, tak si vzala ještě navíc jeden prášek na zklidnění. Když Péťa šla ráno ven se psem na louku, překvapilo ji, že má neuvěřitelně těžké nohy. Nemohla pořádně zavolat na psa a šla 15ti minutovou trasu asi 40minut. Dopoledne zvládla co musela, dokonce se jí podařilo zabalit objednávky a objednat přepravu. Odpoledne si řekla, že to zkusí rozmalovat, to jí dělá vždycky dobře. Sluchátka, barvy, obraz-klasika. Jenže její ruce protestovaly, nešlo to..bylo to jako když si představíte, že jste unavení a koukáte do blba - takový ten zastřený pohled. Tělo bylo vláčné, špatně se ovládalo, mysl si utíkala kamsi do jiných krajin a realita se zdála jako sen.

V takovém stavu je opravdu nejlepší zamotat se do něčeho měkkého, stulit se do klubíčka a jen tak být..nic po sobě nechtít. Na těle bolí kosti, svaly, mozek je jak pudink, bolí myslet. Jak po alkoholem bujarém večírku. Dlouhá kocovina ovšem bez speedu, bez vrcholu. A Michal a Lucy a Braňo a Stáňa, Tomáš, Eva, Tereza, Katka, Martin...….to má stejné. Nepíšu to z lítosti. Nejsme míň ani víc.
Jen jsme.

Několik lidí se ptalo, jaké to tam bylo, a musím říct, že mě překvapilo mile, když Péťa řekla: "Klidně bych tam šla znova." Michal i Jarda vedou rozhovor v naprosto přátelském duchu, není to veřejná psychoterapie, nebo knižní výčet plusů a mínusů, diagnóz nebo prognóz. Mluví se o tom, o čem se v kostce předem dohodne s každým hostem. Světla zas až tak neoslňují a do publika nejde moc vidět. Člověk by měl dojem, že sedí doma u stolu, jen někdo koupil etno ubrus a položil na něj mikrofon. Jarda Dušek má čisté modré oči, jako míval můj táta. Chtěla jsem mu pohladit vousy, protože už tátu nemám. Jenže hladit cizím lidem vousy se asi nesmí.

Měla jsem strach, Péťa ještě větší. Třeba měl strach někdo z vás tam jít. Třeba váháte. Za mě a Péťu rozhodně můžeme říct, kdo se bojí, nesmí do lesa, ale do Přicházíme v míru s klidem může.

A Co se do přicházíme v míru ještě nevešlo? Říct Michalovi, že děkujeme. Před každým, kdo něco dělá pro druhé, je potřeba aspoň někdy smeknout klobouk.

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30