Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Oběd s amonitem

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (6 hlasů)
amoniti3
Foto Adventor

Marek Čtrnáct je dnes už poměrně známý český dospělý autista - Asperger a jazykový savant (ovládá brilantně anglický jazyk), zabývá se profesionálně překládáním knih. Objevuje se celkem pravidelně na různých událostech věnovaných autistům, kromě překladů se i sám věnuje literární tvorbě. Pro Adventor napsal vtipnou a osobitou esej o dlažbě pražského nákupního centra Arkády Pankrác, která je z vápence a obsahuje mnoho pravěkých zkamenělých ulit. Esej je doplněna fotografiemi této dlažby, které byly pořízeny s laskavým svolením managementu nákupního centra.

 

 

amoniti4
Foto Adventor

Právě jsem si objednal oběd v rychlém občerstvení a otočil jsem se ke svému společníkovi.

„Co si dáš ty, amonite?“

Pokrčil rameny. Amoniti jsou hlavonožci, a jako takoví mají podstatně více ramen než lidé.

„Kdy jsi naposledy jedl?“

„Před sto milióny let.“

„Dobře, takže před nástupem savců... raději tedy nic, so obsahuje mléko nebo sýr, na to asi zařízený nebudeš.“

Nakonec jsem mu objednal salát. K pití raději nic, limonády obsahují kyselinu, i když slabou, a amonit byl z větší části tvořený vápencem.

 

 

amoniti1
Foto Adventor

 

„Chybí ti prvohory?“ zeptal jsem se.

„‚Prvohory‘“? Používej správné termíny,“ pokáral mě amonit. „To už se dneska neříká, dneska tomu říkají 'paleozoikum'. Jako když je v nějaké zemi revoluce a ona změní jméno.“

„A byla v prvohorách... v paleozoiku nějaká revoluce?“

„Samozřejmě,“ přikývl. „Vy lidé si revoluci ani neumíte představit. Jedni lidé nahradí u moci jiné a vy tomu hned říkáte ‚revoluce‘. Ale za našich časů? Plazi nahrazovali obojživelníky, dinosauři nahrazovali plazy a savci číhali v dírách a čekali, až přijde jejich chvíle. To vám zůstalo dodneška. Evoluce – to je ta pravá revoluce, ne ty malichernosti, co děláte vy.“

 

„Ale vy jste prohráli,“ namítl jsem. „Amoniti vyhynuli.“

„Ty jsi mi nějak chytrý. Jestli jsme vyhynuli, tak co potom dělám tady?“

„Obědváš,“ řekl jsem.

„Tak vidíš.“

amoniti2
Foto Adventor

„To je tím kamenem,“ řekl už trochu smířlivěji. „V tom jsou lidé taky zvláštní: dali byste si doma na podlahu kosti svých předků? Určitě ne! Ale jenom proto, že my jsme jiný druh živočichů, tak si myslíte, že je normální dláždit s námi podlahu.“

 

 

 

„Nemyslím, že by to lidé dělali schválně,“ namítl jsem. „Koneckonců, nikdy jsem nenašel nikoho, kdo by o vás věděl.“

Byla to pravda, amoniti v tomhle obchodním domě byli jen mé tajemství. Opravdu si nikdo z lidí, kteří tam každý den chodí, nevšímá podivuhodných spirál na dlaždicích, posledních pozůstatcích tvorů, kteří žili před sto milióny let? A nebo o nich vědí a prostě je jen nepokládají za nic zajímavého?

 

 

Jsou jich tam desítky a každý z nich má svůj příběh. Z toho už ale nic nezůstalo, zbyl jen duch ulity skrytý tam, kde ho nikdo nehledá – všem na očích.

amoniti6
Fot Adventor

Amonit vedle mě – napůl vápenec, napůl představivost – uždiboval salát. Možná byl kdysi masožravec, ale to už si ani on sám nepamatuje.

Možná jsou tu i jiné fosilie, pomyslel jsem si. Jenomže ty zase musí uvidět někdo jiný – já poznám tak maximálně amonita, a to jenom proto, že dokonalá logaritmická spirála se prostě nepřehlédne.

Tahle spirálovitá ulita je vlastně docela dobrou metaforou pro to, jak vnímáme čas; čím hlouběji do ulity zajdete, tím je užší, tak jako my toho o stále vzdálenější a vzdálenější minulosti víme stále méně a méně.

Natáhl jsem se a cvrnknul amonita do chapadla. Zamračil se.

„Dojez ten salát,“ řekl jsem. „Nemůžu tu sedět věčně.“

„Ty aspoň můžeš sedět,“ řekl vyčítavě. „Já se tu musím vznášet jako nějaký duch.“

„Zase přijdu.“

„Dobrá.“

Uklidím tác a odcházím. Všude po budově vidím amonity, s jejich spirálovými ulitami a rozvlněnými chapadly, jak mlčky čekají, až si jich někdo všimne ...

 

amoniti5
Foto Adventor
Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (1 odpovědí).

Kalendář akcí