Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Procházka po střepech neboli analýza nežádoucích projevů

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (4 hlasů)

Proč ten můj synek nechce sám jíst? On jí sám všechno, ale když má jíst polévku, tak i když mu chutná, je celou dobu ve stresu a pokud mu nedám já, tak nesní nic a uteče.

Předchozí věta je dotaz maminky. Protože dobře dokumentuje jednu ze situací, kdy rodiče nevědí, jak se mají zachovat a odborníci se obvykle odmítají takovými dotazy zabývat (protože stejně jako rodiče odpověď neznají), přepracoval jsem odpověď do podoby článku, snad pomůže i dalším.

Takže proč náhle nechce sám jíst? Jediná poctivá odpověď je nevím, ale vy se to můžete dozvědět - prostě hledejte kombinace vjemů tak dlouho, až - s velkou pravděpodobností - zjistíte, co ho k tomu vlastně nutí.

Rozdělme si to na dvě části:

1) jaký má jednání motiv

2) čím se motiv spouští

Nestandardně se autista obvykle chová proto, že mu buď něco vadí, nebo se mu naopak něco líbí, nebo má nějakou navyklou vazbu (tzv „bezpečná cesta“). I v situaci, kterou popisujete, přícházejí v úvahu všechni tři varianty.

Vezmu to příměrem: představte si autistu jako někoho, jehož úkolem je projít bosý gigantickou halu, jejíž podlaha je nepravidelně pokrytá střepy. Nikdo mu neřekl, proč tam je, kdo a proč tam dal ty střepy, jak se dostane ven, musí si prostě nějak poradit ... bude postupovat tak, že bude stále hledat cestu nejmenšího utrpení - vyhledává místa, kde střepy nejsou vůbec nebo když, tak rovné, nevystouplé, u kterých je menší pravděpodobnost, že se zapíchnou. Neustále mění směr chůze, vrací se, odbočuje; když se cestou dostane k vyvýšené zídce, které vede trochu jíným směrem, samozřejmě se po ní vydá, aby si aspoň na chvíli odpočinul. Někdy už ho chodidla bolí tak, že potřebuje změnu, a tak když najde někde ležet koberec, slastně po něm začne chodit dokola, otírá si rozbodaná chodidla o hebký hustý vlas koberce, vychutnává ten vzácný okamžit, kdy nemusí snášet pod nohama vrstvu rozdrceného skla. To, jak se chová, je tedy naprosto logické.

A teď si představte, že to celé vidíte - ovšem kromě dolních dvacet cetimetrů; nevidíte, že je bosý, nevidíte to moře střepů. Vidíte blázna, co místo aby se pořádně rozhlédl a vydal se k východu nebo se prostě posadil na zem, tak místo toho kouká jen do země, zmateně se motá, tváří se u toho totálně dezorientovaně, ačkoli mu přece nikdo nic nedělá, chvílemi se vydává úplně špatným směrem, ačkoli přece MUSÍ VIDĚT, že je to špatný směr, balancuje po zídce, kterou stačilo překročit a zavádí ho úplně jinam, chodí nesmyslně na místě kolem dokola, no prostě - blázen.

Vy prostě NEMŮŽETE vidět, co je na zemi, ale můžete to UHODNOUT. Zkuste to najít podle toho, jak bude reagovat. Jí sám nějaká jiná jídla lžící - myslim STEJNOU lžící? Pokud ano, lžíce spouštěč není. Bude jíst jídlo, kderé jinak jí sám, pokud mu ho dáte do STEJNÉHO talíře na polévku? Pokud ano, není to talíř. Neustále musíte pamatovat na to, že autista je daleko vnímavější, než vy a co skrývá slovo "daleko" si těžko představíte.

Ale vjem, který zapříčiňuje vazbu, nemusí být negativní. Může to být tak, že jednou jedl polévku, která mu velmi chutnala a vy jste ho krmila: zapamatoval si tedy, že když mu polévku dáváte vy, je dobrá (koberec). Zkuste se domluvit, ať ho jednou polévkou nakrmí někdo jiný - brání se a vyžaduje vás? Pak jste to MOŽNÁ našla.

Anebo to může být takzvaná „bezpečná cesta": jednou dostal polévku, která byla dost horká, takže se k ní neměl. Vy jste chtěla, aby jí snědl, tak jste se k němu posadila a nakrmila ho - bylo to v tu chvíli rychlejší a nenapadlo vás, že když má polévku teplejší než řekněme 38,2 stupně, je to pro něj totéž, jako by v talíři byly střepy. On si jen zapamatoval, že když jste ho krmila vy, tak jste (tím, jak jste mechanicky na sousta foukala) nějakým kouzlem ty střepy odtud dostala pryč. MOŽNÁ je to ono, pokud se nechá krmit i od jiných.

Kromě toho samozřejmě může hrát roli více spouštěčů najednou, ale není to obvyklé.

Uvědomte si prosím dvě věci:

  1. Vy ty střepy prostě nevidíte a nemůžete pro to nic moc udělat, leda byste začala pěstovat empatii (což lze, ale není to jednoduché ani rychlé a nedá se to nikde koupit). On vám o střepech nikdy neřekne, protože NEVÍ, že vy je nevidíte. Myslí si, že VŠICHNI se brodí ve stejných střepech, obdivuje ostatní, jak statečně to snášejí a připadá si jako totální pitomec, že on jediný je tak nemotorný.

  2. Nejdřív se musíte snažit zjistit, KDE je vazba na to chování a pokud to najdete, můžete zkusit zjistit nebo aspoň hádat, PROČ tu vazbu má. Když víte oboje nebo si to myslíte, potom teprve můžete zkusit opatrně s vazbou něco dělat. Například jde o variantu bezpečné cesty: tak mu čtyřikrát dáte sousto a na každé páté mu dáte lžíci do ruky a uděláte to spolu - pohybujete se hezky pomalu, aby stačil zpracovat co potřebuje. POKUD mu to půjde, necháte ho, ať pátou lžíci jí sám. Nechce? Tak ho nějak motivujte (sama nejlíp víte čím). Nemůže? Tak ho nenuťte! Hledejte jinou cestu. Pamatujte, že mezi „nechci“ a „nemohu“ je propastný rozdíl.

A ještě na závěr k těm střepům: prosím, nelitujte je. Oni nevědí, že podlaha může být bez střepů, takže netrpí tak, jak si nejspíš myslíte. Ještě jednou se na okamžik vpravte do mysli toho autisty, procházejícího obří halou: jestliže mu někdo vyjádří lítost, potvrdí mu myšlenku, že všichni ostatní umějí v těch střepech chodit, jen on se to nenaučil, protože je hloupý. A především jde o pouhopouhý příměr ke střepům, které spíše náhodou vyvolávají myšlenku na utrpení. Raději než lítost jim vyjádřete lásku, a to pokud možno ve chvíli, kdy na to budou mít čas.

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (4 odpovědí).

Kalendář akcí

Srpen 2017
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31