Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Potíže v zaměstnání - osobní zkušenost člověka s Aspergerovým syndromem

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Autismus a práce - téma o kterém se poslední dobou stále více hovoří, jak mezi odbornou veřejností, tak i samotnými zaměstnavateli. Osobní zpověď, která je obsahem tohoto článku, umožňuje čtenáři pochopit a alespoň částečně se vžít do pocitů a problémů člověka s Aspergerovým syndromem, který i přes silnou vůli, odhodlání a sebezapření, musel nakonec své zaměstnání opustit.

Díky osvětovým aktivitám se na nás stále častěji obracejí zaměstnavatelé s dotazy a zájmem o podrobnější informace. Velkou radost máme, když se nám po čase ozve zaměstnavatel  s tím, že by rád do svého týmu zařadil dalšího pracovníka na spektru autismu, jelikož zjistil, že při respektování určitých specifik lidí na spektru a troše "selského rozumu", získal kvalitního zaměstnance, který dodržuje nastavená pravidla a svou práci dělá opravdu svědomitě.

PRÁCE NA RECEPCI

Ačkoli název článku zní jako titulek z nabídky pracovních pozic na portálu s pracovními inzeráty,  jedná se o zpověď či podělení se s osobní zkušeností s profesí.

Ať už se jedná o recepci hotelovou nebo recepci zdravotního zařízení jsou nároky či druh pracovních úkolu velmi obdobný, objednáváte lidi do kalendářů rezervačních programů, vyřizujete hromadu vzkazů, plníte řadu drobných administrativních úkolů, prodáváte doplňkové zboží nebo třeba výlety z nabídkových letáků a inkasujete platby klientů. Při tom všem samozřejmě přicházíte do styku se spoustou lidí, ať už se jedná o klienty či ostatní zaměstnance. To vše v poměrně hlučném prostředí obklopeni ostrým světlem .

Z výše uvedených činností byste již asi mohli tušit, kde by pro recepčního s Aspergerovým syndromem mohly vznikat “třecí plochy“ potencionálních problémů , takřka v každé z nich. V mém případě se jednalo zejména o to, že ač jsem byl do jisté míry schopen kteroukoli z nich vykonávat, má výdrž věnovat něčemu pozornost se při plném provozu velmi rychle vyčerpala a já se dekompenzoval.

To co následovalo potom, bych asi přirovnal k tomu, jako byste dnes jeli po dálnici z Brna do Prahy s poruchovou Škodou 120 a přesto že jste šlapali na pedál plynu, auto by postupně zpomalovalo, samovolně přejíždělo z pruhu do pruhu a vy byste se přitom jen rádi dostali alespoň k další čerpací stanici abyste natankovali a trochu to seřídili a přestože jste pouze v půlce, už se nemůžete dočkat až dorazíte do Prahy. Takovou čerpací stanicí byla samozřejmě pauza na oběd, po příchodu do kuchyňky zjistíte, že zde zaparkovala už většina ostatních řidičů, a v jejich středu hlavně ti, kteří vás se svými naleštěnými sporťáky po cestě předjížděli a vytrubovali, tak si rychle v mikrovlnce ohřejete svůj lunchbox a jdete zhltat jeho polostudený obsah do šatny.  Po příjezdu do Prahy už opravdu musíte zastavit u silnice protože vůz stěží funguje a po dlouhé a náročné cestě nezbylo v děravé nádrži dost paliva aby jste dojeli do garáže, tak se tam musíte sami nějak dotlačit a chvíli trvá než si vůbec vzpomenete kudy se tam dostanete.

Recepce 
 zdroj:www.nobl.cz

V jedné ze svých přednášek Temple Grandin vyjmenovává profese, které jsou pro lidi s Aspergrovým syndromem nevhodné, a to zejména díky četným sociálním interakcím, nutnosti dobré krátkodobé paměti a odolnosti vůči stresu, profesi recepční tam zařadí také a to zcela právem.

Když jsem do této práce nastupoval, nevěděl jsem, že jsem na spektru, věděl jsem, že mám potíže komunikovat s jinými lidmi, ale říkal jsem si, že ve formálním styku s klienty to nemusí být až taková obtíž a hlavně, že když to zvládají jiní, není důvod proč bych já nemohl a že by se mé schopnosti v tomto směru mohli i zlepšit. Moje tehdejší představa mě pak později stála mnoho sil, když jsem se vyčerpaný a dekompenzovaný ptal sám sebe „jak to, že to ostatní bez problémů zvládají, a ještě stíhají drbat zbylé spolupracovníky“  a já byl po obsloužení třiceti klientů na dně. Dovedl jsem v paměti udržet sotva jednu věc, při objednávání klientů jsem se v rezervačním softwaru pohyboval želví rychlostí a tržbu jsem počítal pětkrát, než jsem došel k nějaké částce. Postupem času jsem začal dostávat panické ataky nebo jsem omdléval v MHD při cestě na ranní směnu, lékařská vyšetření v tomto směru nic neobjevila. Mé tělo mi zkrátka sdělovalo, že se řítím do sebezáhuby a to byla poslední tečka. Přesto, že jsem se bál změny, tak už jsem to jednoho dne nevydržel a navštívil kancelář nadřízeného s tím, že končím. Mé důvody pro něj byly nepochopitelné, což bylo zase nepochopitelné pro mě, pak jsem si uvědomil, že jeho apel na to, abych zůstal, byl motivován velkým podstavem a fluktuací ve firmě.

Na recepci zdravotnického zařízení jsem pracoval asi 5 let, byla období, kdy jsem se držel zuby nehty, navštěvoval psychiatry a zkoušel různá antidepresiva. Práci jsem sice zvládal, ale často na úkor vlastního zdraví. Nutno říci, že jsem se také spoustu věcí naučil, zvláště o lidské mentalitě a mezilidských interakcích, v tom mi tato práce byla dobrou školou. Navíc mi dopomohla k uvědomění si podstatných rozdílů mezi mnou a jinými lidmi a dala mi impuls k intenzivnější zvídavosti o mně samotném což později vyvrcholilo mou diagnózou.

Měl bych-li znovu použít metaforický příměr s autem na dálnici, tak bych jen  podotkl, že stodvacítka na D1 nepatří.

Kalendář akcí