Podpořte naší činnost - klikněte sem.



2CETVĚT/Oční kontakt: Ela G.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.88 (4 hlasů)

2cetvet p smallNásledující příspěvek do soutěže 2CETVĚT, jehož autorkou je Ela G., přesahuje stanovenou délku dvaceti vět opravdu o hodně, přesto však je natolik zajímavý, že by bylo škoda ho jakkoli zkracovat. Až se začtete do tohoto podivuhodného textu, pochopíte, co tím máme na mysli …

… jako dítě jsem byla na svém prvním táboře. Měli jsme milou paní vychovatelku. Taková paní vychovatelka, to byl pro nás střed světa a pevný bod v novém prostředí. Taky jsem chtěla, aby mne měla ráda jako ostatní děti. Háček byl v tom, že neměla, ani maličko. Ať jsem se snažila sebevíc, bylo všechno špatně. Když nám něco vyprávěla, snažila jsem se vždy dávat pozor, aby viděla, že jsem hodná a chytrá holka … a ne, že ne. A pak se to ozvalo: „Nedívej se na mně tak, ty se tak hrozně koukáš, to je strašný!“ Pokoušela jsem se svoje „koukání“ vylepšit, i když jsem přesně nevěděla jak a proč. No, bylo to jen horší … Vždycky pak byl někdo, kdo mne doslova nesnášel, aniž bych chápala proč …

Bylo mi skoro dvanáct, když hrála děcka z oddílu ve vlaku tu podivnou hru, kdo déle vydrží koukat do očí a neuhnout. Nechtěla, jsem. Moc jsem nechtěla. Říkala jsem, že takový věci nedělám … smáli se mi. Tak jsem se naštvala, že teda jo a vybrala si rovnou Hedviku, která vyhrávala i nad klukama. A všechno jsem jí to tam poslala skrze svoje oči … bylo mi to najednou úplně fuk. Nikdo neví, proč během chvíle zbledla a začala se třást. Vyhrála jsem, ale nikdo už se mnou nechtěl hrát …

Pak přišel první ročník gymnasia. Že se nesmím na profesory dívat, jsem pochopila po druhé hodině Češtiny. Seděla jsem v první lavici a v duchu se divila, proč nám tu stejnou a pro mne jednoduchou věc vykládá naše třídní už potřetí. Ve finále začala psát slova na tabuli … INDIVIDUALISMUS. Přišlo mi to legrační, ale nesmála jsem se. Místo toho jsem se pozorně dívala, co bude dál … Dál ovšem nebylo nic. Profesorka se zprudka otočila přímo na mne a doslova mým směrem vystřelila otázku: „Chápete to?“ Jistě, slyším se říkat, „od samého začátku“. Stále mi to nedochází, co se děje. „Tak proč se proboha živého na mne tak koukáte?! Vždyť já to tu vykládám už jenom kvůli Vám!“ Aha, došlo mi to.

Další problém byl, když chlapci navazovali oční kontakty v době dospívání. Nesnášela jsem to. S nikým jsem nechodila, na nikoho se nedívala … až pak jednou. Dopadlo to, jako vždycky …

Později jsem si zvykla, že se čas od času někdo vyděsí, když se náhodou pozorněji zadívám. I má nejlepší přítelkyně jednou ode mne utekla z místnosti. Lidé to prostě nemají rádi. Někdy si myslím, že proto, že toho tolik skrývají, že už ani sami nevědí, co vše by se uvnitř jich samých dalo zahlédnout pátravým zrakem … a tak se prostě leknou a stáhnou … cítí to prý až někde v žaludku.

Jiná věc je, když mám mluvit k lidem a něco jim přednést, či vysvětlit. Jedno z pravidel dobrého řečníka, kterým bezesporu jsem, je dodržovat oční kontakt s publikem, aby měli všichni pocit, že se má řeč týká i jich samotných a cítili se součástí tématu … Pomáhá to udržet pozornost. A to se mi přesně nedaří. Když začínám mluvit, zahledím se do prostoru a vidím obraz toho, co říkám. Dává mi to zpětnou vazbu a také jistotu, že volím správná a přesná slova a daří se mi sdělení doslova hmatatelně vykreslit pro všechny ostatní. Ale to přeci není čas sledovat posluchače!

I u stolu doma, když něco vykládám, odkloním hlavu od partnera a podívám se na něj znovu až, když myšlenku dokončím. Když mluvím někdo vedle mne, přistihnu se, že na dotyčného zírám. A zírám tím více, čím více se snažím absorbovat vše, co říká a přijmout jeho vykreslený idejový obraz bez vlastního zkreslení. Po chvíli se ale už jen dívám mluvčímu na hrudník, nebo ruku, nebo prostě jen směrem k němu. Před očima se mi tou dobou mění jeho slova ve skutečné mnohem rozsáhlejší a plastičtější sdělení. Možná je to vnitřní zrak, řekl by někdo. Ale pro mne je to totéž. Zrak je zrak, zrakem se kouká a proto se jím i vidí. K tomu je a k tomu jej používám. Poslouchám a dívám se takto celý život a vím, že očima lze vidět, co je třeba. Ale také vím, že lidem vadí jednou to, že se na ně dívám, jindy zas, že o ně nezavadím … Naštěstí dnes už mne to tolik nemate.

A nijak to neřeším. Kdo mne zná, ten se tomu občas směje a někdy mne jemně upozorní, že někoho děsím svým výrazem ve tváři. A já jsem za to vděčná. Nikdy to totiž nepoznám …

Ela G.

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30