Recenze na knihu "Jakou barvu má pondělí?"

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

   Mým prvním dojem z knihy Carrie Cariello „Jakou barvu má pondělí?“ byl pocit zklamání. Podle názvu jsem si podvědomě vytvořila domněnku, že půjde o osobní zpověď synestetika - tedy člověka vnímajícího zvláštním způsobem, kdy původní vjem jednoho smyslu vyvolává vjem smyslu jiného.  Takový člověk tedy například hudbu vnímá jako barvy. Nebo má třeba právě dny v týdnu, čísla či písmena spojena s určitým zrakovým nebo čichovým vjemem. Tato neurologická variace se často přidružuje k autismu.

   Carrie Cariello není synestetička ani autistka. Je matka. A ne jen tak ledajaká. Je matkou hned pěti dětí, z nichž druhé má poruchu autistického spektra. Její kniha má podtitul „Jak autismus změnil jednu rodinu k lepšímu“ a je vlastně sbírkou autorčiných esejí ze života s autistickým synem, které uveřejnila na svém blogu, proložených dopisy, které napsala členům své rodiny k jejich narozeninám.

   Carrie na mne působí dojmem osoby velmi energické, netrpělivé a tak nějak na sílu optimistické. Píše jednoduše, v krátkých větách. Přesto se mi kniha nečetla nijak snadno. Jednak mi připadá, že sarkastický nadhled, se kterým ke svému hektickému životu autorka přistupuje, se ztratil někde v překladu. Slovní obraty, které překladatelka používá, („Kráčeli jsme v halasném hovoru…“) jsou někdy, domnívám se, příliš knižní, bezkrevné, a veškerý případný humor se mezi nimi dá jen těžko odhalit.

   Sama jsem autistická. Je pro mne tedy velmi nepříjemné číst si o tom, jakou přítěží a ostudou pro rodiče i sourozence může autistické dítě být. Kolik sil, přemáhání a trpělivosti navíc musí taková rodina vynaložit. Mnohokrát se mi chtělo knihu odložit, hlavně v její první polovině, kdy je zprvu nemluvící, uzavřený a odtažitý Jack silou vtahován do našeho světa, místo aby se k němu jeho matka snažila proniknout a přiblížit se mu ve světě jeho. Postupně mi ale začalo docházet, že kniha popisuje cestu. Že stejně jako se Jack učí žít a komunikovat v pro něj matoucím a děsivém světě, učí se zároveň jeho rodina přijmout nejen diagnózu autismu, ale Jacka celého. Popis onoho zápasu se možná nečte snadno nám, kteří jsme na spektru. Ale pro rodiče autistických dětí je důležité, aby takové knihy vycházely. Už pro ten pocit, že v tom nejsou sami.

    A ještě v něčem je kniha Carrie Cariello důležitá. Píše se v ní, že autorka a její manžel Joe ani na vteřinu neuvažovali nad tím, jestli si pořídit další děti, když se ukázalo, že se jim narodil autista. To, že mají dětí pět, souvisí samozřejmě nejspíš i s tím, že jsou hluboce věřící křesťané. Přestože je několik těhotenství „poněkud překvapilo“, šťastně přijali každého dalšího potomka. A Jackovi tím velmi prospěli. Stejný bezstarostný přístup „dal Pán Bůh kravičku, dá taky travičku“ uplatňují i ohledně Jackova autismu. A jak se zdá, pomoc k nim skutečně přichází ze všech stran, ať už ve formě obětavých učitelů, záchranné sítě různých institucí, nebo náhodných setkání s lidmi, pro které je Jack „v pohodě“ mnohem víc, než pro svou matku. Pro české rodiče může být rozčilující a zarážející, jak málo se Carrie na svého syna upíná, že se mu nevěnuje mnohonásobně víc, nežli ostatním svým dětem. Při tak velkém počtu potomků to ale není vlastně ani dost dobře možné, pokud by ty ostatní neměla vysloveně zanedbávat. A na Carrie je báječné to, že nezanedbává ani sebe a bez výčitek využívá veškerou pomoc, které se jí jen může dostat. V tom by mohla být pro mnohé inspirací.

  „ Když jsem byla těhotná s naším čtvrtým dítětem, řekla mi Jackova učitelka z mateřské školy, že nejlepší věc, kterou pro Jacka můžeme udělat, je dát mu sourozence.  …   Ale učitelčina poznámka se do mne na celé ty roky zapsala a já vím, že jsem udělali dobře, když jsme Jackovi pořídili tři bratry a sestru. Vyvíjí se, protože oni ho k tomu postrkují, a naučil se spoustu věcí, protože je ho oni naučili. Jack dobře zapadá do naší rodiny; ne naopak. … My prostě nemáme čas, aby se naše životy otáčely jenom kolem něho.“

   Nakonec tedy musím konstatovat, že stálo za to si knihu „Jakou barvu má pondělí?“ přečíst. Kde jinde bych se například dověděla, v čem se autismus podobá Bikram józe? Dovolím si ocitovat pasáž, která mne oslovila a s autorkou tak nějak smířila:

   „Musím přiznat, že spíš my se přizpůsobujeme Jackovi, například když žádá, abychom šli do určité konkrétní restaurace nebo aby se před spaním přečetla z knihy určitá kapitola. Možná se naše děti někdy ohlédnou zpět a budou mít dojem, že byl Jack náš mazánek, nicméně doufám, že spíš budou chápat naše občasné rozmazlování jako způsob, jak kvůli němu vynaložit trochu námahy. Vždyť on se kvůli nám namáhá každý den.“

    My všichni se namáháme každý den a je vždycky krásné, když někdo vynaloží trochu námahy pro nás.  Jakou barvu má podle Jacka právě pondělí, se z knihy vlastně nedozvíme. To moje je žluté

   Knihu si můžete zakoupit v e-shopu nakladatelství Portál.