Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Povídání o Kambodži - díl druhý

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Kde bydlím a co je to durian

Bydlím na okraji Kampotu, což je středně velké město na jihovýchodě nedaleko vietnamských hranic, rozlohou a počtem obyvatel by se dal Kampot přirovnat třeba k Teplicím, samozřejmě zde jeho podobnost s Teplicemi absolutně končí. laughing

řeka 

V centru města se nachází malebná stará francouzská čtvrť s koloniálními domy s velkými otevřenými prostory do ulic, které slouží především jako restaurace či kavárny a pochopitelně je zde největší koncentrace turistů. Ze zdejších podniků jsem si oblíbil belgickou pekárnu, italskou kavárnu či francouzskou restauraci, kde se dá dobře najíst i za 4 dolary. Tyto podniky zde nepřekvapivě provozují cizinci a od typických khmérských podniků se liší jak co se sortimentu, kvality a nezávadnosti potravin týče, tak i spolehlivostí obsluhy.

 Protože mě ale zajímá zdejší autentická kultura, často vyrážím hluboko za hranice centra, což je pro mnoho zdejších expatů výlet spíše hluboko za hranice komfortní zóny, mně přijde, že je to naopak velmi zajímavé (z turistického hlediska).

 trziste

 

Už o pár ulic dál u tzv. Big Durianu, což je hlavní kruhový objezd ve městě, jemuž vévodí obrovská socha ovoce zvaného durian, to žije úplně jinak. Durian je ovoce velikosti (velkého) vodního melounu, které pod svou hrubou a ostnatou slupkou skrývá bílou krémovou dužinu, obecně v jihovýchodní Asii ohledně durianu platí jedna věc, výlučně rozděluje lidi na dva typy, zatímco pro první typ lidí je nezvyklou pochoutkou, druhý typ lidí jej nemůže doslova ani cítit, i přes svou slupku je ovoce tak aromatické, že jde na 20 metrů vycítit stánek, kde ho prodávají. Já bych vůni přirovnal k pachu shnilé cibule smíchané s velmi aromatickým zrajícím sýrem za vrcholem poživatelnosti, patřím tedy k druhé skupině.

Hned u kruhového objezdu se nachází Night Market, tedy trh, který funguje 24 hodin denně, v Asii platí jedno, kde je trh, tam to žije, prodejci zde žijí doslova, jednou se mi stalo, že při prohlížení zboží více či méně zdařilých kopií luxusních značek (ostatně jiné zde ani nejsou ) jsem nohou zavadil o spícího prodavače ležícího pod zavěšenými košilemi, střídají se, o své prodejní místo se zde stará celá rodina, zde spí, zde jedí, zde pracují a žijí.

 

 O Rudých Khmérech a rozvoji

O tomto nechvalně známém fenoménu bylo napsáno a natočeno již mnoho, mě však zajímají souvislosti, které se dají pozorovat dnes. Ve zkratce se však nejprve pokusím nastínit, co se zde vlastně událo.

V roce 1975 se v Američany masivně bombardované a válkou zmítané Kambodži dostali k moci takzvaní Rudí Khmérové, šlo o radikální maoistickou organizaci, postavenou na myšlenkách utopické společnosti a nekompromisní ideologii. V praxi to vypadalo tak, že vyhnali všechny lidi z měst a násilím je nutili tvrdě pracovat za hrst rýže až 18 hodin denně, inteligenci povraždili a jakýkoli projev intelektualismu a příklonu k západní kultuře byl trestán smrtí, jak už to u takových režimů bývá, nechyběla ani masivní propaganda a ideologické vymývání mozků ze strany politicky uvědomělých soudruhů, nosnými motivy této doby byl hlavně strach, krutost a šíření nenávisti a to nejen vůči třídnímu nepříteli, ale také odvěkému sokovi – Vietnamu. Výsledkem bylo vyvraždění asi čtvrtiny obyvatel země.

Protože je to doba ne až tak dávno minulá, mám stále možnost pozorovat, jak se toto období podepsalo na dnešní společnosti i jednotlivcích. Především je nutno říci, že se z toho země nevzpamatovala dodnes, alespoň ne ekonomicky, Kambodža ještě stále nedokázala navázat na předchozí vývoj a ekonomický růst, který započal za francouzského protektorátu (Francouzská Indočína a Kočinčína), po rozhovorech s mnoha Khméry se mi jeví jako důsledek velmi nízká úroveň školství a proaktivního smýšlení, například má kolegyně vystudovala v Phnom Pennu dvě vysoké školy, získala tím titul „obecný specialista“ a jak sama říká: „naučili mě jen trochu anglicky“.

Po rudém řádění a zejména v devadesátých letech zde přišli západní investice a dotace, cílem bylo postavit Kambodžu zpátky na nohy, nebo aby si alespoň klekla na kolena a dokázala se sama vztyčit, Khmérové si však až příliš zvykli na přísun cizích peněz a jakmile o tyto zdroje přišli, nedovedli efektivně hospodařit. A tak se třeba stalo, že od té doby budují hlavní dálnici pořád dokola, přesněji řečeno tam a zpět, a místo aby upravili podloží vozovky, na tenký betonový základ sypou hlínu, kterou zalévají asfaltem, ta se v období dešťů podmočí a kola náklaďáků ji rozjezdí na tankodrom, 160 kilometrová cesta do hlavního města tak trvá i 6 hodin. Podobných „efektivních investic“ by se dalo najít spoustu, stavějí monstrózní hotely a kasína uprostřed ničeho a doufají v masivní příliv turistů, tyto stavby pak roky zejí prázdnotou a chátrají, značná část z nich se ani nedostaví, excelentním příkladem je město Sihanoukville, pojmenované po předchozím králi Norodomu Sihanukovi, zcela nekomplexně zde bez vybudované infrastruktury postupně vzniká monstrózní aglomerace s mnoha čtvrtěmi typu Manhatan, která podle předchozích plánů počítá s přílivem 10 milionů Číňanů, přesto, že se čínská ekonomika boří jako domek z karet a pandemie je jen katalyzátorem úpadku, vesele se staví dál, místo kanalizace zde tečou splašky ulicemi, ve kterých se plaví hromady odpadků, dodávky elektřiny vystačí na pár hodin denně, ceny nemovitostí již klesly o 90 %, vše vypadá jako z postapokalyptického filmu, ale Číňané i Khmérové se zde tváří, že se nic zvláštního neděje, nebo si to nechtějí přiznat. Nutno ovšem dodat, že k tomu všemu přispívá všudypřítomná korupce, a to od té lokální úřednické až po vládní kruhy okolo premiéra Hun Sena (někdejšího příslušníka Rudých Khmérů), který Sihanoukville v podstatě prodal Číňanům.

Mluvím li o dědictví revolučního boje Rudých Khmérů, nelze opomenout aktuální průměrný věk populace, naprostou většinu tvoří lidé pod 40 let, a co se mladých lidí týče, není neobvyklé potkávat teenagery s chybějícími končetinami, po celé Kambodži je podle odhadů stále 6 až 10 milionů nevybuchlých min, naštěstí jsou však minová pole poměrně dobře zmapovaná a postupně se pracuje na odminovávání, brzy se s krajany, které jsem zde potkal, chystám na přechod Kardamonových hor, tím, že se jedná o stále hustě zaminovanou oblast, je možné to absolvovat pouze s průvodcem.

Jako člověk žijící na „západě“ bych mohl říct, že k tomu, aby se země postavila na vlastní nohy, potřebuje zejména ekonomy, projektanty, učitele, lékaře atd. a potřebuje také lidi, kteří navážou na khmérskou kulturní tradici, což je cenný atribut i pro cestovní ruch. Nabyl jsem ale dojmu, že nejvíce khmérové potřebují vlastní sebevědomí , to, které jim bylo sebráno a pošlapáno na rýžových a minových polích před hlavněmi samopalů.

kambodža 

 Autor článku: Vojtěch Bartošík

Kalendář akcí