Jak jsem šla do světa - 1. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

Jsem si jist, že leckterý autista si při čtení občas řekne „tohle znám!“ a možná vyprávění pomůže i neurotypikům nahlédnout na to, jak pro ně zdánlivě samozřejmé situace vnímají autisté.

S vyprávěními se budeme nějakou dobu setkávat, jak Chemička stihne tuto svou životní zkušenost, kterou považuje za osobně důležitou, popisovat při svém vysokém pracovním vytížení.

„Měla bys jet o prázdninách do Anglie, na kurz angličtiny. Co bych za to dala, kdybych měla v tvém věku takovou možnost!“

Maminka měla zajisté dobrý nápad. Chtěla mi dopřát kvalitní výuku cizího jazyka a nové zážitky s novými přáteli.

Mně bylo tehdy 13 let a představa takto strávených prázdnin mi vůbec nebyla příjemná, hlavně proto, že by mě během nich čekalo víc sociálních kontaktů, než jsem byla tehdy (alespoň podle svého tehdejšího názoru) schopná zvládnout. Sociálních kontaktů jsem si užila dost během školního roku a i přesto, že jsem své tehdejší spolužáky měla ráda, vždy jsem se těšila na prázdniny, na trávení času převážně o samotě, s rodiči nebo se sestřenicemi, které jsem dobře znala a věděla jsem, co od nich můžu čekat.

Cestování a poznávání nových míst mě lákalo, ale jet bez důvěrně známých osob mezi úplně cizí lidi někam, kde nebudu mít možnost trávit nějaký čas o samotě, jsem odmítala. A to nejen v těch 13 letech, ale i později, dokonce i v době, kdy jsem již studovala na vysoké škole. Jedinou výjimkou byl krátký seznamovací tábor před nástupem na gymnázium a dvě odborná soustředění, z nichž první jsem absolvovala v 17 letech. Při odjezdu na seznamovací tábor i na první soustředění jsem prolévala slzy, přestože jsem v obou případech jela se spolužačkou ze školy. Samozřejmě jsem si doma musela vyslechnout napomínání pro svou údajnou lenost a nepřizpůsobivost. Zatímco moji vrstevníci se nemohli dočkat, až budou moct vyrazit na dovolenou bez dozoru rodičů, já jsem byla vděčná za to, že moji rodiče jsou stále ochotní snášet na dovolené přítomnost své dávno plnoleté dcery.

V těch 13 letech jsem představu, že bych měla strávit celé prázdniny s nějakými neznámými lidmi, prostě a jednoduše zavrhla.

Uplynulo 10 let, píše se rok 2010…. A já stojím pod tabulí Departures na ruzyňském letišti. V jedné ruce držím průhlednou složku, v níž jsou vloženy dokumenty nezbytné pro úspěšné splnění úkolů tohoto dne: vytištěný Boarding pass, jízdní řád přepravní společnosti Comboios de Portugal na trase Lisboa‑Aveiro a papír velikosti A4, na nějž jsem si bod po bodu zaznamenala postup odbavení na letišti, od vstupu na terminál až po nastoupení do letadla. Druhou rukou přidržuji madlo modrozeleného plastového kufru, který se mi ráno před odchodem z kolejí s mírným úsilím podařilo zavřít.

Ptáte se, co já, která si nedokázala představit samu sebe na zahraničním studijním pobytu, dělám na letišti?

Právě se chystám nastoupit do letadla, které mě dopraví na letiště Milano-Malpenza. Odtamtud pak poletím do Lisabonu. Nikdo z mých dobrých známých se mnou nejede. Letím úplně sama, v Aveiru na mě čekají dva čeští spoluerasmáci z VŠCHT, s nimiž jsem se poprvé setkala necelý měsíc předtím. Netuším, jak bude vypadat mé ubytování, zda budu mít pokoj sama pro sebe, nebo jej budu sdílet s nějakou úplně neznámou dívkou, a ani netuším, kde budu vlastně bydlet…

Ptáte se, co mě to napadlo?

Necelý rok předtím, v březnu 2009, jsem se rozhodla, že svému okolí i sama sobě dokážu svou schopnost postarat se sama o sebe, o níž mnozí lidé z mého okolí (a často také já sama) dost pochybovali. A protože jsem se, po dvou letních odborných soustředěních a téměř třech letech studia na vysoké škole, začala cítit schopná začlenit se do nového kolektivu zcela neznámých lidí a trávit s nimi většinu času v novém neznámém prostředí, jsem, poté, co jsem se dozvěděla o možnosti vyjet do zahraničí přes program Erasmus, příliš dlouho neváhala a vyplnila příslušnou přihlášku. Další motivací pro odjezd na zahraniční pobyt byla možnost si dále zlepšit sociální dovednosti a schopnost orientace v neznámém prostředí.


S výběrem konkrétní školy jsem trochu váhala. Prohledávala jsem Internet, studovala stránky jednotlivých škol a zjišťovala jsem, že předměty, které by se hodily do mého studijního plánu, téměř žádná škola nenabízí. Původně jsem chtěla jet do Dánska, ale dánská univerzita vypadla ze seznamu partnerských škol. Nakonec jsem si vybrala Aveiro, univerzitní město v Portugalsku.

Někteří lidé z mého okolí se tomu dost divili. Jaké je to tam s kvalitou výuky, s bezpečností na ulicích, s ubytováním, s dopravou? Proč Portugalsko?

Na mou volbu měl vliv hlavně fakt, že Universidade de Aveiro nabízela několik předmětů, které se hodily do mého studijního plánu. Nemalý podíl na konečném rozhodnutí měla i touha poznat Čechy málo navštěvovanou zemi, prostě ochutnat něco nového. A také to, co je mi vlastní už od dětství - zvědavost.

Moji spolužáci a kolegové z laboratoře vypadali, že mi výjezd do neznáma závidí. Říkali mi „Užij si to!“ nebo „Taky bych jela na jih, do tepla, za sluníčkem…“. Tyto obdivné komentáře ve mně vzbuzovaly příjemný pocit pozitivní odlišnosti, ale také další vlnu pochybností. Neskrývá se za těmito slovy poselství typu „Tak ty se jedeš flákat na jih, zatímco já tady budu makat!“?

Našli se i takoví lidé, kteří se ptali, proč chci vlastně jet na Erasmus. Prý je mě na takovou akci škoda, nic se tam nenaučím….

Kdybych tvrdila, že jsem se nenechala těmito negativistickými názory ovlivnit, lhala bych. V některých chvílích jsem vážně přemýšlela, zda bylo moje rozhodnutí správné, zda si výjezdem do zahraničí nepřivodím nějaké nepříjemnosti ve škole, zda mi uznají předměty, o jejichž uznání jsem žádala, zda nebudu muset opakovat ročník, zda nejsem jen nezodpovědný lenoch, který utíká od školních a laboratorních povinností a od rodiny, která jej potřebuje, zda se takový nesamostatný a nepraktický asociál, jako jsem já, vůbec hodí pro zahraniční stáž. Občas se mé myšlenky stočily i k tomu, že nevím, do čeho jdu, že se stane něco, na co nebudu připravená a nebudu to umět vyřešit….

Tyto myšlenky mě otravovaly ve dne i za nocí, kdy jsem nemohla usnout. Vtíraly se mi do mysli na přednáškách na konci semestru, při práci v laboratoři i ve chvílích, kdy jsem se učila na zkoušky. Snížená schopnost soustředit se na učení, která byla následkem neustálého přehrávání nepříjemných myšlenek, se výrazně projevila na zkoušce z Fourierovy transformace. Díky tomu, že jsem si nepřečetla poslední dvě stránky v sešitě, jsem písemnou část zkoušky napsala naprosto mizerně a zkoušející mi po ústní části (která mimochodem dopadla ještě hůř než písemná) doporučil naučit se to lépe a přijít příště. Naštěstí svůj proslov neprodlužoval a já jsem mohla rychle vyjít na ulici a rozdýchávat situaci, kterou jsem nečekala. Pro slzy jsem neviděla na cestu a nedokázala jsem si představit, jak tu zkoušku za týden zvládnu. Po týdnu, během nějž jsem si několikrát prošla celá skripta i sešit (včetně těch nešťastných dvou posledních stránek), se na mě usmálo štěstí a byla jsem za svůj „výkon“ odměněna známkou D.

Nervozita a úzkost z toho, že nevím, jak to všechno dopadne, a pochybování o tom, zda jsem se toho osudného dne na jaře roku 2009 rozhodla správně, nebo úplně blbě, mě v průběhu posledního měsíce před odjezdem několikrát dohnaly až k slzám, přičemž jsem si nikdy nedokázala vysvětlit, proč vlastně brečím. Od rodičů jsem dostala rázné napomenutí, že si mám rozmyslet, jestli opravdu chci někam jet, a pokud ne, mám místo brečení raději zůstat doma. A já si neustále opakovala, že tam jet chci, že to přece nevzdám, že nejsem zbabělec, který při prvních pochybnostech ze všeho vycouvá. Současně s tímto ujišťováním sama sebe se mi v hlavě točily myšlenky kritizující mé nemožné dětinské chování a neschopnost se vypořádat se stresem nějakou relaxační technikou.

Ale abych to nesváděla jen na ty, kteří mě varovali a na ty, kteří mě napomínali: myslím, že negativní emoce by si mě stejně našly.

Také jsem si vůbec nebyla jistá, jestli se do Portugalska vůbec dostanu, jestli moje cesta neskončí na ruzyňském letišti. Nikdy předtím jsem totiž sama neletěla. Se zakoupením letenky mi musela pomoci kamarádka, sama jsem ani nevěděla, s jak velkým předstihem mám letenku zakoupit, a už vůbec ne, jak ji mám zakoupit, že je možné ji platit pouze přes Internet, a to pomocí elektronické platební karty, kterou jsem samozřejmě neměla a musela si ji zoufale narychlo zařizovat… Nic z toho mě totiž nenapadlo zjišťovat, a tak jsem to prostě nezjišťovala. Ale to bych nebyla já, abych něco nedomyslela, něco nepokazila a druzí to za mě nemuseli žehlit. A nebyla bych to já, abych se opět nezařekla (jako pokaždé, když něco nezvládnu), že příště už ne, že příště lépe. A že už se nenechám ovládat svým strachem a úzkostí, ale překonám je. Vždyť jsem přece dospělá.