Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 2. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

 

Další praktická věc, která dost vázla, bylo zařizování ubytování. Ani po dvoutýdenní emailové komunikaci se svým Erasmus Buddym jsem se nedobrala žádných bližších informací o tom, kde budu po příjezdu do Aveira ubytována. Věděla jsem jen, že na kolejích patřících Universidade de Aveiro bydlet nebudu.

Velmi svědomitě jsem, na rozdíl od praktických záležitostí, provedla jazykovou přípravu. Koupila jsem si nejen česko-portugalský slovník, ale i konverzační příručku a učebnici portugalštiny pro samouky. Už od vánočních prázdnin jsem v přestávkách mezi studiem Fourierovy transformace, teoretických základů analytické chemie, termodynamiky materiálů a RTG fázové analýzy pilně studovala základy tohoto jazyka, vyznačujícího se pro Čecha dost bizarní výslovností. Na konci ledna jsem již měla pocit, že co se týká jazyka, jsem připravena dostatečně.

Studium portugalštiny mi také pomáhalo zapomenout na nervozitu, kterou jsem pociťovala. Dalším uklidňujícím prostředkem pro mě bylo CD Wasn’t that a shame od Spirituál Kvintetu, které jsem si pouštěla i několikrát za sebou.

Další příležitost, při které jsem mohla dokázat svou schopnost (a také neschopnost) samostatného života, bylo odbavení na letišti. Abych nezapomněla, co je potřeba na letišti zařídit před nastoupením do letadla, napsala jsem si vše bod po bodu na papír.

Předtím, než jsem opustila kolej na Jižním Městě, jsem chvilku stála u okna a koukala ven na zasněženou krajinu. Ptala jsem se sama sebe, proč vlastně odjíždím, když je v naší zemi tak krásně… Na letišti mě tyto myšlenky opustily. Soustředila jsem se už jen na nalezení správné cesty letištěm.

Po hezké chvíli strávené pod tabulí Departures, kdy jsem si mezi pochybováním o tom, zda čekám ve správný den a správnou hodinu na správném terminálu a zda let, na nějž mám zakoupenou letenku, skutečně existuje, v hlavě přehrávala písničky z alba Wasn’t that a shame, jsem se konečně dozvěděla, u které přepážky bude odbaven můj kufr. V ten okamžik jsem přestala pochybovat.

Jakmile jsem vkročila na palubu letadla, musela jsem se přesvědčit, že se mi to nezdá. Dotýkala jsem se sedadel a skříněk na příruční zavazadla, poslouchala jsem hudbu hrající v pozadí a snažila se ucítit vůni okolí. Ne, nezdálo se mi to. Byla jsem opravdu tam!

Usadila jsem se a vychutnávala jsem si ten příjemný pocit. První denní úkol byl právě splněn!

Na rozjíždění a následném vzlétnutí letadla jsem neshledala nic nepříjemného, a to přesto, že mnoho lidí, se kterými jsem o letadlech a létání hovořila, pokládá právě start za nejnáročnější část letu. U mě to tak nebylo. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se sněhem pokrytý povrch země stále vzdaluje a budovy a vozidla na letišti se zmenšují až do velikosti krabiček od sirek. Nikdy předtím mě tak nefascinoval pocit ztrácení pevné půdy pod nohama.

Při přeletu nad Alpami jsem si připadala jako při cestě jiným světem, kde ze souvislého příkrovu bílých mraků trčely ke zcela modrému nebi temné vrcholky hor a kde, alespoň z pohledu pozorovatele pohodlně usazeného v letadle, vládl naprostý klid. Když kapitán letadla ohlásil přistání na letišti Milano-Malpenza a letadlo se sneslo do mračen, bylo mi líto, že musím tento magický svět opustit.

Nad letištěm Milano-Malpenza visela nízká oblačnost. Nikde nebyla ani troška sněhu, zato mírně poprchávalo.

Vyzvedla jsem svůj kufr, opustila jsem budovu Arrivals a vydala se směrem k budově Departures. Tam jsem si opět nechala odbavit kufr, prošla bezpečnostní kontrolou a pak už jsem jen čekala, až budou cestující do Lisabonu vyzváni k příchodu na gate.

Odlet se opozdil asi o půl hodiny, a to jen kvůli tomu, že cestující si na palubu letadla přinesli více příručních zavazadel, než bylo předpokládáno, a jejich uspořádání do skříněk nad sedadly zabralo více času. Abych neustále nemusela přemýšlet o tom, kdy vzlétneme, vytáhla jsem z batohu skripta do předmětu Struktura a vlastnosti molekul. Byl to jeden z předmětů, o nichž jsem věděla, že je budu muset po návratu z Portugalska dodělávat, tedy absolvovat zkoušku dodatečně. Tak jsem si vzala skripta s sebou, abych se mohla učit a neponechala nic náhodě.

Ve čtení kapitoly o grupách symetrie jsem pokračovala i poté, co se letadlo odlepilo od země. Teprve ve chvíli, kdy jsem si dostala k reducibilním a ireducibilním reprezentacím, mi došlo, že číst tak velký kus textu najednou je zbytečné, že si stejně moc nezapamatuji. Tak jsem skripta odložila a koukala se z okénka ven.

První pohled z okénka mě zklamal. Tolik jsem se těšila, až uvidím španělská pohoří, a místo toho jsem pod sebou viděla jen hromady šedobílých mračen. Až těsně před západem slunce se letadlo dostalo nad území, nad nímž nevisely téměř žádné mraky, a já si mohla vychutnat pohled na hnědočerné pohoří, připomínající zmačkaný arch tmavého papíru. Paprsky zapadajícího slunce osvětlovaly hory a tvořily ostře kontrastující světlé a tmavé obrazce. Vypadalo to, že široko daleko není v této krajině nic jiného než skály, kamení a paprsky zapadajícího slunce. Nemohlo by to být místo pro mě, místo pro mou duši, která se tak často potřebuje občerstvit samotou?

To je ale zvláštní, říkala jsem si v duchu, myslet na takové věci při cestě na Erasmus, mezi takovou spoustu lidí! Snad se konečně naučím být společenská a přestanu toužit po pobytu v opuštěných horách. Možná jednou….

Mezitím slunce zapadlo. Letadlo se již nepohybovalo nad vyprahlým neobydleným územím. Světla ostře zářící do modročerné temnoty prozrazovala, že tady žijí lidé. A mě to připomnělo, že se pomalu přibližuji k dalšímu úkolu, který jsem měla v tento významný den na plánu.

Světel přibývalo a přibývalo. Z reproduktorů zaznělo hlášení, že letadlo zanedlouho přistane v Lisabonu. Hlavou mi prolétlo několik otázek. Trefím z letiště na nádraží? Zvládnu si koupit jízdenku? Najdu správný vlak?

Letadlo klesalo níž a níž mezi osvětlené budovy, až dosedlo na přistávací dráhu. Sledovala jsem světlo zářící z letištních budov a velký svítící nápis PORTELA a v duchu si opakovala těch několik portugalských slovíček, které jsem si ještě pamatovala. Nakonec jsem vytáhla z batohu příručku portugalské konverzace a začala se učit větu „Desculpe, como posso ir para Estação Oriente, por favor?“

Jakmile jsem opustila letadlo a vyzvedla si kufr, spěchala jsem hned k východu z letiště. Po průchodu dveřmi jsem se ocitla před zastávkou autobusů. Užasle jsem koukala přes silnici na druhou stranu, na řadu palem s nízkými popraskanými kmeny. Dýchala jsem velmi teplý, vlhkostí prosycený vzduch a v hlavě mi bleskla vzpomínka na Prahu pokrytou příkrovem přimrzlého sněhu.

K zastávce přijel autobus. Hned jak se otevřely dveře, přiběhla jsem k řidiči a snažila si vzpomenout na onu kouzelnou větu. Zjistila jsem však, že mi z této věty uvízla v hlavě jen dvě slova, která jsem také hned vychrlila na řidiče:

„Estaçaõ Oriente?“

Řidič zavrtěl hlavou, dveře se zavřely a autobus odjel.

Začala mě přepadat nervozita. Nepřipravila jsem se špatně? Umím správně vyslovit slova „Estaçaõ Oriente“? Neměla jsem si zjistit číslo linky, která jezdí směrem na nádraží?

Přijel další autobus. Znovu jsem to zkusila. Bez úspěchu.

Teprve třetí autobus, který přijel za dost dlouhou dobu od odjezdu toho druhého, byl ten pravý. Kromě mě nejeli směrem na nádraží žádní další cestující. V hlavě mi blikla myšlenka, že mě řidič zaveze na nějaké opuštěné místo a tam mě znásilní. Abych tuhle obavu zahnala, vytáhla jsem portugalskou konverzaci a začala si opakovat „Um bilhete para Aveiro, por favor.“

Na nádraží jsem zamířila k nejbližšímu okénku a zeptala se, zda se domluvím anglicky. Měla jsem štěstí, pro koupi jízdenky mi stačily anglické věty. Zvládla jsem se i zeptat na čas odjezdu vlaku, číslo nástupiště a cestu k němu. A nakonec jsem příslušné nástupiště i úspěšně našla.

Během čekání na příjezd vlaku jsem se musela stále dívat na informační tabuli, na které se v pravidelných intervalech střídala jména měst Entrocamento, Santarém, Coimbra B, Aveiro, Porto, Braga. Uklidňovalo mě, že se tam opakovaně objevovalo Aveiro. Měla jsem jistotu, že stojím na správném nástupišti.

Když vlak přijel, ještě jednou jsem se pohledem na informační tabuli ujistila, že je to opravdu ten „můj“ vlak, a skočila jsem dovnitř.

Interiér vlaku Alfa Pendular nápadně připomínal interiér vlaku Pendolino. Nemohla jsem se vynadívat na řady čistých sedadel a okénka se záclonkami. Našla jsem sedadlo s číslem, které bylo uvedeno na jízdence, kufr jsem nechala stát v uličce a čekala na odjezd. I přesto, že jsem si ohmatala sedadlo i područky, jsem tomu všemu pořád nemohla uvěřit.

Krátce po odjezdu vlaku z nádraží mi zazvonil mobil. Přišla mi SMS od mého Erasmus Buddyho. Ptal se mě, zda už budu brzy v Aveiru a zda budu sama.

Odpověděla jsem mu, že už sedím ve vlaku a že sama nebudu. Vzpomněla jsem si na Martinu a Adama, svoje dva české spoluerasmáky, kteří mi slíbili vyzvednutí na nádraží v Aveiru.

Zanedlouho přišla odpověď, v níž se ptal, zda je tedy nutné, aby mě vyzvedával. Moje logika mi řekla, že to nutné nebude. To jsem mu taky napsala.

Během cesty jsem ještě dostala SMS od Martiny s dotazem, zda je všechno v pořádku. Odpověděla jsem, že už sedím ve vlaku. Potom už mě kromě průvodčího, který mi zkontroloval jízdenku a upozornil mě, že kufr je potřeba si uložit do přihrádky na konci vagónu (kam se můj kufr stejně celý nevešel) nic nerušilo z mého přemýšlení. V duchu jsem si opakovala portugalštinu a ujišťovala se, že všechno dobře dopadne a nic zlého se nestane. Nějak jsem tomu, co se dělo, pořád nemohla uvěřit. Chvílemi jsem pochybovala i o existenci Universidade de Aveiro.

Po dvou hodinách cesty zastavil vlak na nádraží v Aveiru. Popadla jsem kufr a vyskočila jsem z vlaku na nástupiště. První, co upoutalo moji pozornost, byla velká bílá cedule s černým nápisem AVEIRO visící nad nástupištěm. Opět ze mě spadla část mých obav a pochybností.

Jakmile jsem se však trochu porozhlédla, téměř jsem zapomněla pochybovat. Spatřila jsem totiž Martinu a Adama, své dvě jisté bytosti v tom moři neznáma.

Byla jsem přivítána slovy: „Tak, vítej v Aveiru!“

Ucítila jsem, že pod mýma nohama je opět pevná půda, a tento slastný pocit ve mně nastartoval mocný příval euforie.

„Přijde si pro tebe tvůj Buddy?“

Při vyslovení této otázky mi zatrnulo. Bylo to správné, psát svému Buddymu, že mě nemusí vyzvednout? Co když už pro mě má ubytování? Nebo by mě nechal přespat u sebe? Mám mu napsat a poprosit ho, aby přišel? Není už moc pozdě, nebudu ho otravovat?

„Nepřijde.“ Vypadlo ze mě nakonec. „Ptal se, jestli na mě někdo bude čekat, tak jsem mu napsala, že budete čekat vy dva. A on se ptal, jestli teda musí chodit. A já jsem mu odpověděla, že nemusí.“

Chvíle ticha. Uvědomila jsem si, že jsem zase šlápla vedle, nebo, přesněji vyjádřeno – zblbla jsem to. Jak dojde na nějaký problém z praktického života, bývám často v koncích.

Obrátila jsem se na Martinu s otázkou: „Můžu u tebe dneska přespat?“

Neříkalo se mi to lehce, nebyla jsem si jistá, zda se mohu takto ptát, nebo mám čekat, až mi bude možnost přespání nabídnuta. Říkala jsem si, že kdyby se naše pozice vyměnily, určitě bych člověka bez střechy nad hlavou u sebe přespat nechala, nejspíš bych mu to i sama nabídla. Tak jsem dospěla k názoru, že tato otázka na místě byla, a ve svém nitru jsem ji – pro případ, že by byla příliš drzá - omluvila příslovím „Líná huba – holé neštěstí.“. Vždyť mi to v dětství a dospívání lidé v mém okolí často opakovali. Kdo se nezeptá, nic se nedozví.

„A jo, můžeš.“

Potěšilo mě to, ale zároveň jsem pochybovala, zda si tuto pomoc vůbec zasloužím a zda bych neměla spát na ulici nebo na nádraží, abych byla za svou nedbalost potrestána. Příště už se to nesmí stát, řekla jsem si. Příště už ne, příště se zachovám lépe.

Během pěšího přesunu na druhý konec Aveira jsem se snažila přijmout atmosféru tohoto místa. Stále jsem totiž nemohla uvěřit, že se opravdu nacházím tam, kam jsem cestovala. Zdálo se mi, že zatímco mé tělo už dorazilo do Aveira, má mysl zůstala viset někde v prostoru mezi Prahou a Aveirem. Přesun mezi těmito dvěma místy byl příliš rychlý na to, aby se má mysl stihla přizpůsobit. Proto jsem se snažila splynout s atmosférou nočního Aveira a doufat, že se má ztracená mysl dostane co nejdříve na místo, kde se nacházelo moje fyzické tělo.

Martina a Adam mi cestou, v přestávkách mezi zvedáním mého kufru, který se při tažení na dvou kolečkách přes dlažební kostky stále převracel, vyprávěli, co za poslední dva dny zažili, a upozorňovali mě na různá místa v nočním městě. Napadlo mě, že jsou nesmírně nadšení, a ptala jsem se sama sebe, zda jsem taky tak nadšená. Kdyby moji mysl nezaměstnávaly zbytky obav a výčitky týkající se mého vetření se Martině pod střechu, nejspíš bych byla stejně nadšená jako oni. Takhle jsem měla svůj obvyklý smíšený pocit. Rodiče mi v dětství často říkali, že tyto smíšené pocity mám z toho, že moc přemýšlím.

Nakonec se mi podařilo přijmout situaci takovou, jaká je. To je vždy jediné možné řešení takových situací. Začala jsem se těšit na další den. V plánu byla informační schůzka a výlet na pláž a já byla na obojí hrozně zvědavá.

Po příchodu do bytu, kde bydlela Martina, jsme si všichni tři sedli v kuchyni ke stolu a otevřeli láhev červeného vína, v jejímž nesení jsme se celou cestu z nádraží střídali. Zapili jsme úspěšný začátek našeho pobytu v Aveiru.

Poslední zbytky nepříjemných pocitů a strachu, které stále visely v mé mysli, se sloučily s euforií, kterou vyvolalo úspěšné zakončení cesty z Prahy do Aveira, v jakousi zvláštní emoci, kterou jsem do té doby nikdy nezažila a dodnes ji neumím pojmenovat. Nicméně, byla jsem si čím dál víc jistá tím, že na místo, kde se nacházím, skutečně patřím. Vzhledem ke vzdálenosti, která mě dělila od domova, a stupni seznámení se s lidmi, kteří se nacházeli v mé blízkosti, mě to překvapovalo. Moje mysl konečně dostihla mé fyzické tělo a připravovala se na vytváření algoritmů pro fungování v novém prostředí.

Dopili jsme víno a Adam se začal chystat k odchodu. Já jsem ještě poslala své spolužačce SMS s oznámením, že jsem v pořádku dorazila do Aveira. Pak už jsem nebyla schopná myslet na nic jiného než na spaní.

Postel v Martinině pokoji byla naštěstí dost široká, takže jsme se na ni vlezly obě dvě. Zhasly jsme a já jsem se ještě chvíli dívala do tmy. Bylo to zvláštní, ale vůbec jsem nevzpomínala na domov, ani na Prahu. Cítila jsem, že jsem se ocitla na začátku nové etapy, ale vůbec jsem tehdy netušila, jak hluboce tato nová etapa poznamená další vývoj mé vpravdě zvláštní osobnosti.

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30