Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 3. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

... aneb jak jsem se socializovala

 

Vstávala jsem v radostném očekávání. Zanedlouho budu vědět, na čem jsem. Uvidím univerzitu, koordinátory programu Erasmus i svého Erasmus Buddyho. Seznámím se s Aveirem, podívám se na pláž a budu mít kde bydlet.

Byla jsem si tak jistá, že vše dopadne dobře, až mi to přišlo divné.

Po nezbytných ranních přípravách jsem vyrazila směrem k univerzitě. Našla jsem v kampusu budovu, kde se měla konat informační schůzka, a čekala před ní na Fábia, svého Buddyho.

Zanedlouho přišel. Poznali jsme jeden druhého téměř na první pohled. Hned se mě zeptal, zda mě může přivítat tak, jak je v Portugalsku zvykem, tedy políbením na obě tváře. I když jsem si nebyla jistá, zda je slušné odmítnout, raději jsem řekla, že ne, že v mé zemi to zvykem není. Přišlo mi hrozně divné líbat někoho, koho vidím poprvé v životě. Myslela jsem, že líbání patří pouze do partnerského vztahu nebo mezi rodiče a jejich děti, o kamarádských polibcích na uvítanou jsem do té doby nevěděla. Se svými českými kamarády jsem se nikdy nelíbala a nedokázala jsem si představit, jak se takový kamarádský polibek provádí. Navíc bych musela strpět to, že dojde k přímému dotyku mého těla s tělem cizího člověka. Toto mi je a vždy bylo nepříjemné. A protože vím, že mám právo odmítnout to, co nechci nebo to, co mi je nepříjemné, řekla jsem ne.

Jak se za chvíli ukázalo, Fábio byl velmi povídavý. Neměla jsem žádné problémy s navázáním a udržením rozhovoru s ním. Bavili jsme se o Aveiru, o možnostech ubytování, o programu následujícího dne. Nevím, jestli můj bezproblémový rozhovor s ním byl způsoben rozsáhlou nabídkou témat k rozhovoru, nebo jeho komunikativností. Nebo že by to bylo mou komunikativností? To nejsem schopná posoudit ani dnes.

Po několika minutách jsme museli náš rozhovor přerušit. Byl totiž čas na přesun do posluchárny, kde zrovna začínala informační schůzka.

Posluchárna byla téměř plná Erasmus studentů a studentek. Prohlížela jsem si jednu neznámou tvář po druhé a snažila se odhadnout, ze které země ten který student či studentka pochází. Představovala jsem si, jak s nimi hned po skončení schůzky budu nezávazně konverzovat. Když začnu se začleňováním hned z kraje, určitě se mi podaří stát se plnohodnotným členem společenství.

Schůzka začala. Koordinátoři se nám představili a pak nás vyzvali, abychom jeden po druhém vstali, představili se a řekli, ze které země jsme přijeli.

Pozorně jsem poslouchala, abych si zapamatovala co nejvíc nových jmen a abych si je byla schopná přiřadit k jednotlivým tvářím. To mi nikdy moc nešlo. Jména si pamatuji snadno, ale se zapamatováním tváří mám občas značné problémy. Tentokrát jsem si však byla jistá, že pokud si někoho nezapamatuji napoprvé, zapamatuji si ho napodruhé. Vždyť se přece uvidíme ještě mnohokrát a budeme mít spoustu společných zážitků….

Konečně došlo i na mě. Postavila jsem se a tak hlasitě, jak to jen šlo, jsem pronesla větu: „My name is Helena and I am from Czech republic.“

Měla jsem pocit, že se trochu červenám, a tak jsem si zase rychle sedla. Pak jsem pohlédla za sebe, kde seděl sympatický usměvavý kluk s milýma očima. Pohlédli jsme na sebe a on řekl: „Ahoj, já jsem Vladimír.“

Měla jsem radost, že jsem se seznámila s dalším českým studentem. Nemohla jsem s ním však navázat rozhovor, protože představování studentů ještě neskončilo.

Poté, co se představil poslední student, pustili nám koordinátoři na promítací plátno virtuální procházku po kampusu doprovázenou komentářem, který nejspíš nikdo z nás neposlouchal. Já jsem si místo poslouchání opakovala jména mých budoucích kamarádů a snažila jsem se vštípit si je do paměti. Tím, že si zapamatuji chorvatskou studentku jménem Vedrana a maďarskou studentku, jejíž jméno Dora mi znělo jako „Ďoura“ (a jak jsem se později dozvěděla, ostatní Češi měli při zaslechnutí tohoto jména naprosto stejnou asociaci), jsem si byla víc než jistá.

Po skončení videoprojekce nám koordinátoři dali ještě spoustu praktických rad. Byla jsem si vědoma důležitosti toho, co říkali, snažila jsem je pozorně poslouchat, ale zároveň jsem tušila, že kdybych se dostala do situace, v níž bych měla tyto rady uplatnit v praxi, těžko bych si vzpomínala, co že to mám vlastně dělat, když se zraním nebo mi někdo ukradne pas.

Po skončení schůzky jsme každý obdrželi jeden uvítací balíček a bylo nám řečeno, že sraz před odjezdem na výlet po Aveiru a okolí je o půl třetí před budovou rektorátu. Jelikož bylo skoro poledne, Fábio mi nabídl, že mě doprovodí na oběd a vysvětlí mi, jak funguje místní menza. Přidali se k nám ještě Martina a Adam, Řek Theodoros, kterému jsme začali říkat Theo, Holanďan Rob, Slovinka Nina a Poláci Agniezska, Olga a Krzysztof, který nás hned požádal, abychom mu říkali Chris.

U stolu v menze jsme všichni začali rozbalovat své uvítací balíčky. Každý z nás z toho svého vytáhl tričko s logem univerzity, zápisník se stejným logem, SIM kartu společnosti TMN a kartičku s příslušným  telefonním číslem a PIN a PUK kódy, telefonní kartu, reklamní propisku společnosti TMN a dva prezervativy s nápisem SEMPRE CONSIGO (což v překladu znamená „vždy s Vámi“). Chvíli jsem se koukala na ty dva malé balíčky a uvažovala, zda se během následujících pěti měsíců dostanu do situace, v níž bude rozumné použít jejich obsah.

Během oběda jsme si vyměňovali naše nová telefonní čísla a nepřerušovali konverzaci. Já jsem se zapojovala do hovoru, jak to jen šlo. A ve chvílích, kdy jsem nemluvila, jsem poslouchala ostatní. Cítila jsem, že ve společnosti těchto lidí mi bude opravdu dobře.

Po obědě jsme se já a  Fábio odebrali do budovy rektorátu. Tam jsem byla oficiálně zaregistrována a Fábio mi otevřel účet ve školní síti.

Naše další cesta vedla do univerzitní kavárny, kde již seděl Adam s Martinou, Chrisem a Olgou. Při pití kávy jsme si vyprávěli si o všem možném i nemožném. Cítila jsem se přijímaná, jako „mezi svými“, a to bylo moc fajn.

Když se přiblíž čas odjezdu na okružní jízdu po Aveiru a okolí, zašly jsme ještě s Martinou do jejího bytu uložit si věci. S Fábiem jsem se dohodla, že mě po návratu z výletu vyzvedne před rektorátem, ukáže mi dva byty, které pro mě našel, a v tom, který si vyberu, mi s majitelem domluví ubytování.

Během čekání na autobus před budovou rektorátu jsem už moc nemluvila. Představoval jsem si, jak vypadá pobřeží Atlantského oceánu, a přemýšlela jsem, jak bude asi vypadat můj nový byt.

V autobuse jsem se posadila vedle Martiny a před nás si sedla Nina, drobná blonďatá holka, na níž mě kromě nadšení, s jakým s námi hovořila, zaujala výrazná mimika, jíž svůj slovní projev doprovázela. Bylo vidět, že do konverzace vkládá hodně energie.

Když si dnes vzpomenu na některý z našich rozhovorů, kdy Nina provázela každé své hnutí mysli nějakým ze svých výrazů obličeje, které mě někdy až vyděsily a jindy naopak vybízely k úsměvu (nejznámějším se stal výraz „Really?“ znamenající velký údiv, kdy Nina při vyslovení slova „really“ hrozně vykulila oči) a tak rychlou a výraznou změnou tónu hlasu, jakou jsem do té doby u nikoho jiného neslyšela, přemýšlím, zda má Nina takový bohatý repertoár neverbálních komunikačních signálů daný od přírody, nebo zda jej získala během života učením.

Po okružní cestě Aveirem, při níž jsme byli koordinátorkou upozorněni na několik zajímavých a prakticky významných míst, jako například supermarket Jumbo, nákupní centrum, plavební kanál a starou továrnu na dlaždice, jsme vyjeli z města ven. Minuli jsme ukazatel s nápisem BARRA a COSTA NOVA, což byla jména dvou pláží blízko Aveira, cílů naší cesty. Projeli jsme několik městeček a po přejetí mostu nad zálivem, který vypadal spíš jako nějaká mokřina, náš autobus zastavil u něčeho, co vypadalo jako malé náměstíčko. Na okraji tohoto náměstíčka stál červenobíle pruhovaný maják, který dodává tomuto místu, zvanému Barra, zvláštní nenapodobitelné kouzlo, a také, jak jsme se později dozvěděli, je to druhý nejvyšší maják v Evropě.

Od majáku to bylo jen kousek na písčitou pláž. Hned na začátku pláže začínala i betonová hráz obsypaná kameny, po níž se dalo dojít až k oceánu. Po této hrázi jsme se také všichni vydali. Počasí nevypadalo příliš přívětivě – bylo téměř zataženo, poprchávalo a foukal silný vítr. Už na začátku hráze jsme slyšeli, jak moře zlověstně hučí. Když jsme přišli blíž, mohli jsme sledovat obrovské vlny, které se jedna za druhou hnaly směrem k pevnině. Některé se lámaly poblíž pláže, jiné se tříštily o kameny na konci hráze, přičemž se rozstřikovaly drobné kapičky mořské vody.

Fascinovala mě obrovská síla tohoto přírodního živlu a uvědomovala jsem si, jak jsme my, lidé, oproti přírodě slabí a nicotní. Nemohla jsem uvěřit tomu, že opravdu stojím na břehu Atlantického oceánu, a tak jsem se snažila všemi smysly vnímat atmosféru toho místa, aby se mi povedlo se s ním spojit a sžít. A přestože jsem v těchto chvílích nemluvila s žádným ze svých nových kamarádů, velmi dobře jsem všechny vnímala a byla jsem ráda, že mohu tajemné rozbouřené vody oceánu sledovat s nimi.

Nebylo to poprvé, kdy jsem se ve společnosti lidí, s nimiž jsem se příliš neznala, cítila dobře. Když se nacházím ve skupině lidí a všichni společně sledujeme nějaký přírodní úkaz nebo zajímavý lidský výtvor, mívám zvláštní, intenzivní a mimořádně příjemný pocit. Poprvé jsem se do tohoto stavu mysli dostala na prahu dospělosti, kdy jsem zjistila, že pokud je pozornost lidí v mém okolí v daný okamžik zaměřená stejným směrem jako ta moje, připadá mi, jako bych ty lidi znala už hodně dlouho, a to i když je ve skutečnosti znám jen pár dní. Napětí, které často zažívám při kontaktu s neznámými lidmi, se při tomto společném soustředění většinou ztrácelo, a já jsem cítila, že do této společnosti patřím.

Ještě v době mého pobytu v Portugalsku jsem nedokázala tento nenapodobitelný pocit popsat slovy ani jej pojmenovat. Až dnes mě napadlo, že tento pocit nazvu „souzněním“.

Na pláži u Atlantského oceánu jsem si toto souznění obzvlášť vychutnávala. Brala jsem je jako dobrý začátek pro mou budoucí bezproblémovou socializaci.

Mezitím jsme došli až na konec hráze. Rozbouřený oceán upoutával moji pozornost mimořádnou silou a moje zvědavost mě nutila přistoupit co nejblíž k místu, kde mě od našedlých, bílou pěnou pokrytých vod dělily jen navršené kameny na samém konci hráze. A tam jsem se po krátké chvíli, během níž jsem zjistila, že výhled na oceán z tohoto místa mě neuspokojuje, rozhodla k ještě většímu přiblížení. Vylezla jsem si na nejbližší kámen a užívala si mnohem lepší výhled. Vlny, které se o kameny v pravidelných intervalech tříštily, jsem téměř přestala vnímat. Ano, viděla jsem, jak se kousek od místa, kde jsem stála, rozstříkla jedna obzvlášť vysoká vlna a lidé, kteří stáli poblíž, s křikem utekli o několik metrů dál. Ani to mě ale nemohlo vytrhnout z mého zaujetí rozbouřeným oceánem.

Najednou jsem si všimla, jak se přímo k místu, kde jsem stála, žene další vysoká vlna. Během několika okamžiků, kdy jsem se snažila uvědomit si, co vlastně vidím a co bych měla udělat, se vlna nárazem do kamenů roztříštila na tisíce velkých a malých kapek. A jelikož jsem stála opravdu blízko, byla jsem dávkou těch největších kapek zasažena přímo do obličeje.

Poodstoupila jsem o několik kroků zpět, utírala si z obličeje slanou vodu a poslouchala udivené výkřiky mých nových kamarádů. Cítila jsem, že mám úplně mokré vlasy a že mi z nich stékají pramínky vody.

Stát pod zamračenou oblohou za poměrně silného větru s mokrými vlasy nebylo nic příjemného, ale já jsem poté, co jsem se vzpamatovala z úleku, dělala jakoby nic a asi jsem se i poněkud přihlouple usmívala, z čehož moje okolí nejspíš pochopilo, že to neberu nijak tragicky. Fyzické újmy tohoto typu opravdu nijak zvlášť neprožívám. Přijala jsem jen kapesník, který mi na utření vlasů nabídla Sylvia z Maďarska.

Za chvíli už o mém prvním opravdovém setkání s vodami oceánu nikdo nemluvil. Vraceli jsme se pomalu po hrázi zpět. Já jsem se dala do řeči s Lenkou ze Slovenska a pak jsem začala konverzovat s Corail z Francie, přičemž jsem se přesvědčila, jak neumím francouzsky. Prohodila jsem také pár slov s Theem, který na mě působil velice příjemným uklidňujícím dojmem.

Když byla naše velká skupina opět pohromadě, nasedli jsme do autobusu a vyjeli směrem na Costa Nova. Toto místo je známé díky tradičním rybářským domkům s pruhovanými fasádami.

Na konci Costa Novy jsme se jen otočili a poté se náš autobus vydal na cestu zpět do Aveira. Během jízdy jsem se dozvěděla, že Nina studuje chemické inženýrství, a také to, že dnes večer se všichni Erasmus studenti setkají na uvítací party v baru zvaném Autocarro.

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30