Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 4. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

Před budovou rektorátu, kde náš autobus zastavil, na mě čekal Fábio. Hned mě dovedl k obytnému domu, který stál naproti kampusu hned vedle druhého obytného domu, v němž měla svůj byt Martina. Řekl mi, že v tomto bloku se nacházejí oba byty, které pro mě našel.

Jeden z bytů jsem si mohla prohlédnout hned, ale na prohlídku druhého jsme museli čekat skoro hodinu, jelikož v bytě nikdo nebyl a majitelka nemohla hned přijít. Při čekání jsem Fábiovi odhalila pár tajů české řeči. Poté, co majitelka bytu dorazila, jsem si byt prohlédla a rozhodla jsem se, že v něm už zůstanu.

Jelikož paní téměř neuměla anglicky, musel mi Fábio vše přeložit a vysvětlit. Dozvěděla jsem se, kolik mě bude stát nájemné, a že v bytě se mnou budou bydlet dvě Portugalky. Pak už mi majitelka jen předala klíče a já se mohla začít stěhovat. Byla jsem šťastná, že mám kde bydlet, že mám pokoj sama pro sebe a že to mám do školy tak blízko.

Přeběhla jsem k sousednímu bloku a zazvonila na Martinu. Vzala jsem si z jejího bytu své věci a domluvily jsme se, že se v osm večer společně vypravíme do Autocarra.

Před odchodem na party jsem se stihla trochu zabydlet. Pak jsem se zamyslela nad tím, zda na tu party opravdu chci jít. Na jednu stranu jsem moc chtěla trávit čas v přítomnosti svých nových kamarádů, na druhou stranu jsem si nebyla jistá, zda se budu v hlučném a nejspíš i zakouřeném prostředí baru cítit dobře.

Také jsem moc nevěděla, co se na takové party vlastně dělá. V pubertě jsem akce podobného typu vůbec nevyhledávala, představa těsného, hlučného, chaotického a lidmi přeplněného prostředí mi byla krajně nepříjemná a nechápala jsem, proč bych měla v takovém prostředí trávit svůj volný čas. Byla jsem svým způsobem hrdá na to, že mi tyto dle mého názoru nemravné a nesmyslné „pařby“ nic neříkají. Se svými podobně smýšlejícími spolužačkami jsem se scházela v čajovně nebo jsme se navzájem navštěvovaly doma. Do tanečních jsem chodila poctivě, ale na diskotéce jsem nikdy nebyla a můj první večírek byla oslava úspěšného složení maturity. Ani na vysoké škole jsem se takových akcí, pokud nepočítám posezení s několika dalšími známými lidmi na některém z pokojů mých spolužáků, neúčastnila. Snad jen jednou, možná dvakrát jsem byla na jakési akci v hospodě v areálu kolejí na Jižním Městě, ale dost brzy jsem odtamtud odešla.

Se svým postojem k „pařbám“ jsem nebyla sama, moje spolubydlící a zároveň kamarádka z gymnázia měla podobný názor. To, že jsem nebyla jediná, koho „pařby“ nelákaly, mě utvrzovalo v mém přesvědčení o nesmyslnosti a povrchnosti těchto hlučných akcí, které rozhodně nejsou nezbytné pro to, aby si člověk mohl užívat života.

O něco více zkušeností jsem měla s konzumací alkoholických nápojů. V pubertě jsem je stejně jako návštěvy večírků a diskoték odmítala, což vedlo mé spolužáky na gymnáziu k vtipkování na můj účet. Na školním výletě mě například jeden z nich požádal o podržení otevřené plechovky piva a v okamžiku, kdy jsem plechovku držela v ruce, mě druhý spolužák vyfotografoval. Na začátku dospělosti jsem se proto rozhodla nebýt tak moc slušná a během studia na vysoké škole jsem občas nějaký alkoholický nápoj zkusila. Problém byl ten, že mi většina z nich nechutnala. Chuť piva mi byla a dodnes je velmi nepříjemná a většina tvrdého alkoholu se mnou po prvním doušku zacloumala natolik, že jsem dál pít odmítla.

Jediný alkoholický nápoj, kterému jsem přišla na chuť, bylo víno. V jeho pití mě kromě mých spolubydlících z koleje proškolovali také moji kolegové z laboratoře na VŠCHT, kteří mě občas pozvali na degustaci do sklípku k rodičům jedné doktorandky z naší katedry. Po napití se do mírné veselosti jsem se stávala sociabilní, někdy až tak, že jsem se divila, co všechno jsem v tomhle stavu schopná říct. Moji kolegové a spolužáci z kruhu mě také občas zvali „na pivo“ do restaurace a tolerovali mi, že pivo nepiju.

Co však absolutně nesnáším, to je cigaretový kouř. Smrdí (většina chemikálií v laboratoři proti tomu není nic), štípe do očí, a když jej chvilku dýchám, mám pocit, že se udusím. Kouřit jsem nikdy nezkoušela, i když se mě k tomu několik vtipálků snažilo přemluvit. Zatvrzele jsem odmítala. Nechápu, proč lidi kouří. Naštěstí nikdo z mých tehdy nejbližších lidí nekouřil.

Ten večer jsem však věděla, že na uvítací party bude spousta lidí, z nichž většinu neznám a zbytek znám jen velmi krátce, bude tam hodně hluku, pravděpodobně se tam bude kouřit a bude se pít tvrdší pití než víno. Nijak jsem to však neřešila. Rozhodla jsem se být tak společenská, jak to jen půjde, a zapomenout na všechna svá vnitřní pravidla. Třeba jsou ta má striktní vnitřní pravidla, jimiž jsem se řídila v adolescenci a v prvních letech dospělosti, hlavní překážka v mé plnohodnotné socializaci, běželo mi hlavou. Proto jsem se rozhodla, že se ten večer sehraju s ostatními účastníky party, nebudu přemýšlet nad tím, co je správné a co ne a zkusím si ze sebe udělat srandu, i kdybych se měla ztrapnit.

V osm hodin jsem se na rohu bloku sešla s Martinou a společně jsme vyrazily podél univerzitního kampusu směrem k Autocarro baru. Byla dost velká zima, větší než předešlý večer. Překvapilo mě, že je mi zima i v oblečení, které běžně nosím v zimě v České republice. Doufala jsem, že v baru bude tepleji.

„Autocarro“ je portugalský výraz pro „autobus“. Součástí Autocarro baru je opravdu starý autobus a uvnitř není moc místa. Krátce po našem příchodu se prostor úplně zaplnil lidmi. Přišli moji noví kamarádi a také spousta lidí, které jsem neznala. Všichni se pohybovali sem a tam, každý někam jinam, naprosto chaoticky a nepředvídatelně. Měla jsem pocit, že do mě pořád někdo strká nebo se mě dotýká, že se mnou dav smýká hned na jednu a hned na druhou stranu. Vůbec jsem nebyla schopná se s ostatními sehrát a zapojit se do děje. Hlasitost hudby byla ještě větší, než jsem si před odchodem představovala. Při některých tónech jsem měla pocit, jako by mě někdo něčím bouchal do hlavy. Lidé spolu navíc v malých skupinkách konverzovali a jejich slova se slévala do znervózňujícího šumu. Cítila jsem se zavalená podněty, které jsem nestíhala zpracovat. Nebylo to vůbec příjemné, ale já se rozhodla vydržet. Nechtěla jsem, aby si mě ostatní zaškatulkovali jako nafoukanou princeznu, která se neumí bavit, a také jsem doufala, že si zvyknu, chytnu rytmus a sehraju se. Nicméně jsem stále nemohla rozklíčovat, co se vlastně děje.

Všimla jsem si, že moji kamarádi se spolu baví, tak jsem se do hovoru zapojila také. Dělalo mi však velké problémy rozumět tomu, co mi druzí říkali. Musela jsem se naklonit až těsně k hlavě člověka, který na mě mluvil, a nechat si to říct přímo do ucha, jinak jsem z jeho řeči zachytila jen pár slov. Jelikož jsem viděla, že nikdo jiný to nedělá, napadlo mě, jestli nejsem nahluchlá. Když jsem sama mluvila, křičela jsem, abych vůbec slyšela svá vlastní slova. Navíc jsem se velmi rychle dostala do bodu, kdy jsem nevěděla, o čem mám dál mluvit.

Známí lidé se velmi rychle promíchali s neznámými. Nevěděla jsem, co mám dělat. Hledat někoho známého? Oslovit neznámého? Fungovat jako samostatná jednotka? Zkusila jsem třetí možnost, ale nešlo mi přestat si všímat lidí, kteří do mě neustále strkali a hemžili se kolem mě.

Postupně jsem se dostala až ke zdi, u které jsem zůstala stát. S pevným bodem u těla jsem se cítila mnohem lépe. Sledovala jsem dění a vůbec jsem nechápala, jak mě to má bavit. Tušila jsem, že ostatní to baví, a chtěla jsem, aby mě to bavilo taky. Ale nešlo to.

Říkala jsem si, že mi možná pomůže, když budu mít v krvi trochu alkoholu. Budu víc sociabilní, ztratím zábrany a začnu s ostatními blbnout. Ale jak si mám objednat drink, když ani nevím, co si můžu objednat?

Napadaly mě další otázky. Co když budu chtít odejít? Mám se někoho zeptat, jestli můžu? Mám se rozloučit jen s jedním člověkem, s nímž jsem se bavila naposledy, nebo se všemi, které znám? Je vůbec slušné odcházet před koncem? Nebudou mě ostatní přezírat za to, že jsem odešla? Co když odejdu dřív, než si stačím zvyknout, a propásnu příležitost k úspěšnému začlenění do kolektivu? Můžu odejít sama, nebo musím počkat, až bude odcházet někdo další a přidat se k němu?

Snažila jsem se odolat pokušení zacpat si uši palci a rukama si zakrýt oči, abych nic neviděla ani neslyšela. Pak mě napadlo řešení: půjdu na chvíli ven, tam není takový hluk. Tam si odpočinu a pak se zase vrátím a zkusím to znova.

Venku bylo opravdu mnohem snesitelněji, alespoň co se týče hluku. Problémem byla zima. Velice rychle jsem promrzla, a i když jsem poskakovala, nemohla jsem se zahřát.

Zkusila jsem se začít bavit se dvěma neznámými kluky, kteří stáli opodál. Ale poté, co jsem se jich zeptala, jak se jmenují, zda se jim v Aveiru líbí, odkud jsou, kolik jim je let, co studují a v jakém jsou ročníku, jsem nevěděla, jak v konverzaci pokračovat.

Chvíli jsem pozorovala nebe poseté hvězdami a představovala jsem si, jaké je to tam nahoře. Určitě je tam úžasný klid. Chtěla bych se dostat na takové klidné místo. Proč nikdo z mých nových známých také nevyhledává klidná místa?

Za chvíli mi byla taková zima, že jsem nemohla venku vydržet. Vrátila jsem se zpět do baru, kde byl sice hrozný hluk a zmatek, ale bylo tam tepleji než venku. Snažila jsem se najít někoho, kdo bude mít zájem se mnou strávit aspoň chvilku. Ale nedařilo se to. Připadala jsem si ztracená.

Vzpomínala jsem na odpoledne. Na pobřeží Atlantického oceánu se mi podařilo souznít s ostatními. Tady se mi to nedaří a nevím proč. Asi to je tím, že tady chybí společné centrum zájmu a pozornosti. Každý se soustředí na nějaký ze záplavy podnětů a já si nemůžu vybrat, na co se mám soustředit.

Sedla jsem si ke stolu a začala jsem vnímat, jak deska stolu vibruje. Hledala jsem očima Adama, Martinu, Ninu a Thea, ale byli všichni někde v davu. Říkala jsem si, že musím vymyslet nějakou aktivitu, která by mi byla příjemná a která by zároveň bavila mé nové kamarády. Aby viděli, že o ně stojím. Něco, při čem bychom mohli souznít. Ale kromě výletů na různá místa Portugalska a pobytu na pláži mě nic nenapadalo.

Na další detaily toho večera si už přesně nepamatuji. Vím, že jsem se ještě zkoušela s někým bavit a že Adam mě a Martině řekl, že mu jeho nový spolubydlící, který je v Aveiru už od září předešlého roku, nabídl poznávací vycházku po Aveiru. Naplánoval ji už na další den.

Za toto pozvání jsem byla ráda. Vážila jsem si toho, že nejsem i přes svou neschopnost se bavit odmítaná.

S mou adaptací na prostředí baru to nebylo ani po několika hodinách lepší. Navíc se mi kolem půlnoci začalo hrozně chtít spát. Nejsem zvyklá na ponocování, i když si mnozí určitě myslí opak.

Rozhodla jsem se, že půjdu domů. Jelikož nikdo jiný nevypadal, že by odcházel, rozhodla jsem se jít sama. Ať je to v pořádku, nebo ne, už tu nevydržím, proběhlo mi hlavou.

Chvíli jsem se proplétala mezi lidmi, jen proto, abych našla někoho známého a řekla mu, že už odcházím. Nakonec jsem to řekla Martině.

Pak jsem konečně to hlučné místo opustila. Spěchala jsem nočním městem domů a snažila se nepřemýšlet nad tím, zda je bezpečné chodit v noci sama po ulici. Přemýšlela jsem spíš nad tím, proč si nedokážu užít to, co všechny ostatní evidentně baví. Nebo je to nebaví a jen předstírají, že je to baví, aby zapadli? Opravdu je zapadnutí do kolektivu taková dřina? A jestli je, proč to všichni zvládají a jen já ne? Málo se snažím?

Konečně jsem byla ve svém pokoji. Osprchovala jsem se a vlezla jsem si na posteli do spacáku, abych se zahřála. Toužila jsem přijít na to, proč nemám při socializaci úspěch. Jsem stále ještě moc svázaná svými pravidly? Jsem moc vážná, moc upjatá? Je to tím, že jsem v pubertě nechodila na večírky, nenaučila jsem se, jak se tam mám chovat, a proto si teď nevím rady? Nebo hlučné večírky opravdu nejsou pro mě a musím na to začlenění do kolektivu jít jinou cestou?

Vzpomněla jsem si, že na následující den je naplánovaná vycházka po Aveiru. Seznámím se s Adamovým spolubydlícím, to je jen jeden člověk, bude to bez rušivých vedlejších podnětů, určitě to bude v pohodě. A k Erasmu přece patří i výlety, to je něco pro mě. Tam budu moct být s lidmi a naleznu k nim cestu. A pak, až je budu dobře znát, zcela jistě zvládnu i nějakou tu party.

Snila jsem o tom, jak se se svými novými kamarády poznám, úplně mezi ně zapadnu a všechno bude v pohodě. Než jsem usnula, vzpomínala jsem na ten krásný pocit souznění, který jsem zažila odpoledne u Atlantického oceánu a doufala jsem, že nebylo poslední, které jsem během pobytu v Portugalsku zažila.

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30