Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 7. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)
 

Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

 

Ve čtvrtek mě čekala dvě překvapení. První jsem okamžitě vyhodnotila jako naprosto příjemné. Dozvěděla jsem se totiž o výletu do Porta, který byl mými českými kamarády naplánovaný už na následující sobotu. Jelikož jsem byla také pozvána, neváhala jsem ani chvíli a oznámila jsem svou účast. Potěšilo mě, že jsem byla pozvána a že je se mnou počítáno.

Po odpolední přednášce ze Separation techniques se ke mně na chodbě přitočila jedna dívka a zeptala se mě, zda nechci ten večer jít na koncert. Toto pozvání mě napřed trochu zaskočilo, jednak proto, že do večera zbývalo jen málo času, většinu z něj jsem měla v plánu strávit ve škole a těšila jsem se na večer strávený o samotě, a jednak proto, že jsem tu dívku skoro vůbec neznala. Věděla jsem jen, že se jmenuje Iga a pochází z Polska, a že mám její telefonní číslo.

Chvíli jsem váhala a pak jsem se rozhodla na koncert jít. Sice jsem si nebyla jistá, zda se do večera stihnu na takovou událost psychicky připravit, nevěděla jsem ani, jaká muzika se tam bude hrát, zda se mi bude líbit a zda nebude moc hlasitá, ale zároveň jsem byla moc vděčná za pozvání. Navzdory své nejistotě jsem byla na koncert dost zvědavá, a navíc to pro mě byla příležitost pro strávení nějakého času s novými kamarády. I když jsem se na společenskou akci zrovna necítila, věděla jsem, že lidem, které mám ráda, je potřeba se dostatečně věnovat. A třeba si po počáteční nejistotě zvyknu a začnu se mezi kamarády cítit dobře. Takovýmto procesem jsem prošla už vícekrát, tak proč bych jím nemohla projít i dnes? Byla by škoda to nezkusit.

Před hodinou portugalštiny se o koncertu rovněž mluvilo, a já tak zjistila, že se tam chystají i Adam, Martina, Nina a několik dalších. To mě upevnilo v rozhodnutí zúčastnit se.

Později večer jsem dostala nápad. Pozvu na koncert Raquel! Mám dobrou příležitost, jak jí prokázat laskavost a odvděčit se jí za nabídku pomoci.

Když Raquel přišla domů, zeptala se mě, zda je všechno v pořádku. Odpověděla jsem, že ano, a hned jsem jí nabídla návštěvu koncertu. Jelikož jsem si připadala trochu hloupě, když jsem nedokázala odpovědět na její otázku, kdo bude na koncertě hrát, zařekla jsem se, že si budu příště víc všímat všeho, co se okolo mně děje, a už mi žádná podstatná informace neunikne.

Za chvíli mi přišla anglicky psaná SMS s připomínkou na koncert. Poslala jsem odesílateli anglicky psanou odpověď s potvrzením mé účasti a dotazem, zda mohu s sebou přivést svou spolubydlící. Za několik minut mi přišla odpověď ve znění: „Jistě, to se nemusíš ptát, já ten koncert přece nepořádám!“

Znovu jsem si přečetla SMS s pozvánkou a zjistila jsem, že mi ji poslala Martina. Uvědomila jsem si, že ne všechno, o čem pochybuji, je skutečně hodno pochybování, a zároveň mi došlo, jak nepozorně čtu zprávy. Rozhodla jsem se zlepšit se v obojím.

Vzápětí mi telefon začal znovu zvonit. Volala mi Iga a ptala se, zda půjdu na koncert společně s ní a s její spolubydlící z Lotyšska. Hodlají prý vyjít o půl jedenácté.

Věděla jsem, že Martina chce vyjít už v deset, a tento čas jsem už nahlásila i Raquel. Seznámila jsem Igu s tímto plánem a zeptala se jí, zda se k nám nechce připojit a vyjít dřív. Ona mi však se smíchem odpověděla, že vycházet tak brzo je podle ní zbytečné, jelikož koncert zcela určitě začne o dost později, než je inzerováno.

Nechtěla jsem ji nijak mentorovat, věděla jsem, že je v Aveiru už od podzimu, a proto se zřejmě vyzná daleko líp než já nebo Martina. Nebyla jsem však schopná se hned rozhodnout, ke komu se mám přiklonit, jelikož jsem neuměla určit, čí názor na čas odchodu je správnější. Nakonec jsem se rozhodla pro názor Igy. Spoléhala jsem na její lepší znalost místních poměrů. Poté jsem ještě napsala Martině, oznámila jsem jí, jak jsem se rozhodla a zeptala jsem se jí, zda se k nám nechce připojit. Odpověděla, že ne. Já u svého rozhodnutí i přesto zůstala.

Zbývalo už jen oznámit změnu času odchodu i Raquel. Připadala jsem si jako pomatenec, který chvíli něco tvrdí a pak své tvrzení najednou změní, ale věděla jsem, že jí to musím říct. Nevypadala, že by si o mně myslela něco špatného. Koneckonců, jak sama říkala den předtím, vzhledem k množství nových zážitků mám nárok na mírnou zmatenost.

Těsně před půl jedenáctou jsme vyšly z domu a na rohu ulice jsme se setkaly s Igou a s její spolubydlící Agnese. Vzájemně jsme se představily a vydaly jsme se směrem do centra Aveira, kde se nachází mimo jiné i kulturní objekt Teatro Aveirense, v němž se koncert konal.

Do divadla jsme dorazily až po začátku koncertu. Hudba mě příjemně překvapila, líbila se mi a byla přijatelně hlasitá. Zatímco Iga a Agnese se v mžiku staly součástí davu, já a Raquel jsme zůstaly stát úplně vzadu. Občas kolem nás prošel někdo z mých kamarádů, které jsem hned představovala Raquel. Sledovala jsem, jak se každý z mých spoluerasmáků naprosto nenuceně s Raquel objal a políbil. Přemýšlela jsem, proč se jim podařilo přijmout tento portugalský zvyk, zatímco já jsem v tom naprosto neúspěšná.

Setkala jsem se i s Martinou a prohodily jsme spolu pár slov. Když odešla, zeptala se mě Raquel, zda jsem se s Martinou před odjezdem do Portugalska znala. Odpověděla jsem, že skoro ne, a divila jsem se, jak to Raquel poznala. Po chvíli šel kolem Adam a situace se opakovala. Začala jsem si vyčítat, že jsem se nesnažila Martinu a Adama poznat více, a rozhodla jsem se to co nejdříve napravit. Nad tím, jak to provedu, jsem zatím nepřemýšlela, myslela jsem, že to půjde samo. Jen se tomu nebránit. Kolikrát mi jen maminka říkala, že nad mezilidskými vztahy nemůžu moc přemýšlet.

Raquel se mě zeptala, zda chci něco k pití. Stejně jako onen první večer v Autocarru, ani teď jsem nevěděla, co bych si kromě piva, které nepiju, mohla objednat. Zahlédla jsem jednoho chlapce, jak pije nějaké pití krátkým brčkem z malé skleničky. Požádala jsem Raquel, aby mi přinesla taky takovou skleničku, a ona mé přání hned splnila. Řekla mi, že tenhle drink se jmenuje capirinha a jednou z ingrediencí je vodka.

Chtěla jsem hned ochutnat, ale brčkem jsem skoro nic nevycucala. Když jsem si pozorněji prohlédla obsah skleničky, zjistila jsem, že kromě vodky jsou v ní kousky limetky, velké krystaly třtinového cukru a ledová tříšť. Když led trochu roztál a já se napila, zjistila jsem, že tenhle drink není vůbec špatný. Byla jsem ráda, že při příští příležitosti budu vědět, co si mám objednat.

Nevím, zda mi k tomu pomohla ta troška alkoholu, ale najednou jsem začala mít chuť stát se součástí davu. Hned se také ukázalo, že Raquel měla úplně stejný úmysl. Předešla mě a gestem mě vyzvala, abych ji následovala. Jelikož se v tu chvíli dav v místě, kde jsem stála, trochu rozestoupil, podařilo se mi vklouznout mezi lidi tak, že jsem se nikoho nedotkla. Zaposlouchala jsem se do hudby a začala jsem se pohupovat v kolenou. Téměř jsem přestala vnímat dav a mou pozornost vedl jen rytmus hudby a pohyb mého těla. Zapomněla jsem, jak jsem ještě před několika málo hodinami pochybovala, zda mám na koncert jít.

Znovu jsem zahlédla Martinu, Adama a poté ještě Ninu, Libora a Thea. Usmívali se na mě a vypadali, že mě rádi vidí. To mi pomohlo, abych se opět cítila přijímaná. Zapomněla jsem na své předchozí nezdary při socializaci, vychutnávala jsem si hudbu a představovala jsem si, jak se stávám otevřenější a přátelštější.

Zbytek večera proběhl hladce, nestalo se nic, co by mě vyděsilo nebo zmátlo. Jen když jsem zahlédla, jak Iga tančí na pódiu s jedním s hudebníků, ptala jsem se sama sebe, zda je tato akce běžnou součástí koncertů.

Domů jsem odcházela až po půlnoci spolu s Martinou, Raquel a Liborem. Poté, co jsme ušli kus cesty mlčíce, řekla Martina „Say somebody something!“. Chvíli jsme se bavili anglicky – tedy vlastně bavily, jelikož Libor nic neříkal. A když na Martininu otázku „Can you cook, Libor?“ odpověděl „No.“, řekla jsem mu „Celou větou!“. Vzápětí jsem si uvědomila, že před Raquel není slušné mluvit česky, jelikož nám nerozumí, a vrátila jsem se k angličtině.

Když jsme s Raquel stály před vchodovými dveřmi a já jsem lovila zmrzlýma rukama z kapsy klíče, zeptala se mě Raquel, zda se mi uplynulý večer líbil. A já odpověděla, že ano, protože to byla pravda.

Kalendář akcí