Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 9. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)
Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

 

Carnaval

V neděli odpoledne jsem se s Adamem, Martinou, Liborem, Štěpánem, Lenkou a Markem vypravila na pochůzku po Aveiru. Blížil se totiž jeden z nejvýznamnějších portugalských svátků, Carnaval. V každém městě i vesnici se u příležitosti tohoto svátku konají průvody a oslavy. A jelikož jsme se dozvěděli, že největší a nejznámější karnevalový průvod je každoročně pořádán v Ovaru, městečku ležícím na půli cesty mezi Aveirem a Portem, rozhodli jsme se, že na oslavě tohoto svátku nesmíme jako správní erasmáci chybět.

Netušila jsem, jak mě mohlo napadnout jít na karneval. Nikdy jsem neměla tyhle akce ráda a kromě těch, které byly pořádány ve škole, jsem se žádných neúčastnila. Kromě velkého množství lidí, často až nevnímatelnému zmatku a nepřítomnosti důvodu k „dobré zábavě“ mi dělalo vždy problémy vymýšlení vtipného a nápaditého převleku. Netušila jsem, jak mám nápaditosti docílit a proč se o některých kostýmech říká, že jsou trapné. Přišlo mi, že ať vymyslím jakýkoli kostým, vždycky bude nějak podivný, vždy se bude nějak odlišovat od toho, co je očekáváno. Přesto přese všechno jsem se rozhodla se Carnavalu zúčastnit. Popohnala mě k tomu, jak jinak, moje zvědavost a také vědomí toho, že oslava významného svátku není totéž, co studentská párty, a že by bylo škoda připravit se o kousek místní atmosféry.

Bylo však nezbytně nutné pořídit si masku, což se mi, vzhledem k naprostému nedostatku zkušeností s podobnými aktivitami, jevilo jako obtížně řešitelný úkol. Na karnevalu jsem byla naposledy v 5. třídě základní školy, kdy jsem se oblékla do modrého trička a modrých silonových kraťasů po mamince a tvrdila jsem, že jsem atletka. Teď mi však bylo jasné, že tento kostým je pro počasí, typické pro polovinu února, naprosto nevhodný. Rozhodla jsem se tedy sledovat své kamarády a vybrat si něco podobného jako oni.

Rozmýšleli jsme se, do kterého obchodu se půjdeme podívat. Napřed jsme chtěli zkusit supermarket Jumbo, ale ten měl už zavřeno. Proto jsme zamířili do jedné z prodejen, kterým místní říkali „chinese shop“. Tyto obchody jsou podobné našim vietnamským prodejnám, prodávají v nich všechno možné od oblečení přes hračky až po psací potřeby. Prodávající jsou Asiaté, těžko říct, zda jde o Vietnamce nebo o Číňany.

V prvním z těchto obchodů, který jsme navštívili, měli nepřeberné množství různých pokrývek hlavy a masek na obličej. Začali jsme si je zkoušet a navzájem jsme se chválili, jak nám to sluší. Kostýmy na zbytek těla si nikdo nevybíral. To mě ujistilo, že něco na hlavu bude postačovat.

Vyzkoušela jsem si několik klobouků a jednu šílenou gumovou masku, která měla nejspíš představovat starou čarodějnici, ale ani s jedním kouskem jsem nebyla spokojená, všechny mi připadaly příliš nepohodlné, táhly, svědily na hlavě a omezovaly mi rozhled. Napřed jsem se v duchu sama sebe ptala, zda nejsem moc vybíravá, ale pak jsem si všimla, že většina z mých kamarádů má s výběrem podobné potíže. Přešli jsme proto do druhého obchodu, o ulici dál. Tam už si vybrala většina z nás a začala konverzace na téma „Kdo za co půjde“. Adam předvedl svůj šerifský komplet skládající se z koltu, klobouku, pout a hvězdy, a Štěpán s blonďatou parukou na hlavě a plastovou sekerou v ruce tvrdil, že půjde za „crazy girl“.

Upřímně řečeno, dodnes netuším, podle čeho jsem si vybrala svou masku já. Po několikerém probrání všech vhodných pokrývek hlavy jsem skončila u něčeho, co vypadalo jako paruka ve tvaru čtyřbarevného číra. A protože mi to připadalo málo nápadité, přikoupila jsem ještě barvy na obličej: bílou, modrou, červenou a žlutou. A rozhodla jsem se být při tvorbě masky natolik ulítlá, jak to jen půjde.

Poté, co měli všichni svou masku, jsme se šli podívat do centra Aveira, kudy měl procházet karnevalový průvod. Tam už byli shromážděni snad všichni obyvatelé a přesto, že ten den nebyl hlavním dnem Carnavalu, byla většina dětí oblečená v kostýmech.

Nějakou dobu jsme stáli a čekali. V Portugalsku se čeká často, je to tam běžné; já jsem si na tuto součást běžného života zvykala velmi těžce, protože mě značně znervózňoval prázdný prostor, který při čekání vždy vzniká, a také naprostá neznalost délky čekání. Přijdou za minutu? Za deset minut? Za hodinu?

Konečně jsme spatřili průvod dětí i dospělých v barevných převlecích, hudebníků a tanečnic, které střídaly ozdobené automobily a alegorické vozy s obrovskými maketami zvířat a domků. Nedokázala jsem si představit, kdo to všechno mohl vymyslet, jak tvůrce jednoho z alegorických vozů napadlo vybrat jako hlavní motiv velikánskou maketu mouchy sedící na velikostně odpovídajícím modelu exkrementu. Nejvíce mě ale zaujal jeden z vozů, na němž stál muž horlivě ťukající do klávesnice notebooku.

Po skončení průvodu se přihlížející lidé pomalu rozešli a na ulici zůstaly jen spousty barevných stužek, které účastníci průvodu i diváci rozhazovali na všechny strany.

*

Hlavním karnevalovým dnem bylo následující úterý, respektive noc z pondělí na úterý. Oslavy v nedalekém Ovaru se totiž konaly právě tuto noc. Domluvili jsme se tedy, že se v pondělí večer sejdeme na nádraží, odkud pojedeme do Ovaru vlakem.

Před odchodem z domova jsem vyzkoušela, kolik vrstev oblečení na sebe můžu navléknout. Poté jsem si stoupla před zrcadlo ve svém pokoji, vzala jsem do ruky barvy na obličej a začala jsem přemýšlet, jakými obrázky si ozvláštním tváře. Zkoušela jsem vytvořit nějaké ornamenty, ale žádný se mi nepovedl tak, jak jsem si představovala. Nakonec jsem se omezila na široké žluté, modré, bílé a červené pruhy na čele a obou tvářích. Celou cestou na nádraží jsem pak doufala, že tu barevnou vrstvu někde neotřu. I přesto jsem si ještě před příchodem na nádraží všimla několika červenobílých skvrn na okrajích rukávů svého kabátu.

Můj pruhovaný obličej v kombinaci s křiklavě barevným čírem vzbuzoval velkou pozornost spoluerasmáků. Když se mě ptali, jak se ta maska jmenuje, nedokázala jsem jim odpovědět. Svou masku jsem vnímala jako výtvor okamžiku, při jehož realizaci jsem se neřídila žádnými pravidly ani logikou a stvořila jsem to, co mě zrovna napadlo. A pro takové dílo se mi název hledal opravdu těžko.

Mou pozornost přitahovaly masky mých kamarádů. Nejvíc mě zaujala Sylvia, která šla za, jak sama říkala, „Funny Bunny“ – na hlavě měla čelenku s červenýma chlupatýma ušima a na nos si nasadila druhý nos, gumový, na gumičce, ve tvaru králičího čumáku. Jelena a Vedrana, dvě holky z Chorvatska, měly přes teplé bundy navlečené sukýnky z pruhů zelené látky a pestrobarevné květinové náhrdelníky. Představovaly „girls from Hawai“. Theo, s pestrobarevnou parukou na hlavě, obličejem natřeným bílou barvou a okolím úst omalovaným načerveno do úsměvu, vypadal jako vždy velmi spokojeně, klidně a vyrovnaně.

Ve vlaku jsme se promíchali s dalšími lidmi v maskách, většina z cestujících popíjela, mnozí fotografovali. Sylvia si během cesty nechala na zadní díl kabátu přišít bílou chlupatou bambulku, která představovala králičí ocásek, a Štěpán se chlubil, že na sebe navléknul pět vrstev oblečení. Blonďatou paruku si sundal s tím, že ho pod ní začala svědit hlava.

Nádraží v Ovaru bylo plné lidí v maskách i bez masek, kteří se hemžili na nástupišti, přebíhali koleje a ve velkých i menších skupinách se přesouvali k nádražní budově a, jak později vzpomínala Martina, celé toto různorodé lidské společenství bylo zahalené do jemného oparu vonícího po hašiši. Skupiny se proplétaly, rozdělovaly a zase seskupovaly, ale nikdo nevypadal ztraceně. Věděla jsem však, že ztratit se je za těchto okolností snadnější než snadné. Nebýt vědomí, že se dav, jehož jsem součástí, posouvá jedním definovaným směrem, cítila bych se jako opuštěná uprostřed totálního chaosu.

Věděla jsem, že kdybych se nechala zcela nekontrolovaně táhnout davem a ještě si tuto skutečnost připustila, dostala bych dříve nebo později chuť prodírat se mezi lidmi tak dlouho, dokud bych nenarazila na kousek volného prostoru. To jsem ale nemohla v žádném případě udělat, jelikož bych se odtrhla od kamarádů a už bych se s nimi tu noc neshledala. Rozhodla jsem se proto zaměstnat všechny své smysly vnímáním a zkoumáním okolí. Pomohlo mi to zachovat si dostatečný pocit kontroly nad situací a moje pozornost byla zaměřena na okolní dění. Sledovala jsem lidi v kostýmech a studovala každý převlek, každou masku do posledního detailu. Otevřela jsem se vjemům, které byly pro mé smysly příjemné.

Nedaleko náměstí jsme potkali několik dalších erasmáků z Aveira. Moji kamarádi vypadali, že je všechny znají, já jsem si naproti tomu připadala, jako bych většinu z nich viděla poprvé. Samozřejmě došlo i na známé dva polibky na tváře. Rozhodla jsem se na tento zvyk konečně přistoupit, a když jsem se setkala s jedním klukem, jehož jsem si pamatovala ze čtvrtečního koncertu, přiblížila jsem svůj obličej k jeho obličeji a dotkla jsem se svou tváří jeho tváře. Teprve poté, co jsme se zase oddálili, jsem si vzpomněla na svůj pomalovaný obličej. Brzy mělo na tvářích barevné skvrny i několik dalších lidí.

Cestou okolo náměstí moji kamarádi horlivě hledali nějakou prodejnu nebo stánek, kde by bylo možné koupit alkoholické nápoje. Následovala jsem je, přestože jsem necítila potřebu přiopít se. Jednak jsem se nechtěla v tom zmatku pohybovat sama a jednak jsem si uvědomila, že své kamarády chci následovat, protože jsou mi oporou a je mi s nimi příjemně.

Poté, co jsme navštívili několik obchodů, jsme se ocitli přímo na hlavním náměstí. Tam moji kamarádi nalezli něco, co ze všeho nejvíc připomínalo bufet, a koupili si každý po kelímku piva. Nechtěla jsem být jediná, kdo nic nepije, a tak jsem si po krátkém rozmyšlení koupila caipirinhu, po jejímž upití jsem se začala cítit o něco uvolněnější a při proplétání se mezi lidmi jsem už necítila tak velké napětí. Zato mě začal hrozně svědit obličej, a když jsem si na něj sáhla, vzpomněla jsem si na vrstvu barev, kterými byla má kůže pokrytá. V zájmu zachování co největšího pohodlí jsem se rozhodla si svou masku sundat a všechny barvy jsem si z obličeje setřela papírovým kapesníkem.

Prošli jsme náměstím a na delší dobu jsme se zastavili v jedné ulici, která z něj vycházela. Bylo to docela příjemné místo pro strávení slavnostní noci. Na rozdíl od náměstí tam nebyl dav tak neprostupný, lidé se tam tolik neshromažďovali, spíš tamtudy ve skupinách procházeli. Moji kamarádi využili volného prostoru pro předvádění různých kreací pro fotografování. Já jsem pokračovala ve sledování okolí a říkala jsem si, že toto je rozhodně lepší společenská akce než párty v interiéru.

Začala mě však znepokojovat hudba znějící z reproduktorů, které byly rozmístěny na sloupech okolo náměstí. Hlasitost se stále zvyšovala a já jsem cítila, že brzy bude pro mě nesnesitelná. Nechtěla jsem nikam odcházet ani si zacpávat uši, a proto jsem se rozhodla, že se účinkům hlasité hudby nebudu bránit a budu raději pozorovat, jak si decibely pohrají s mými smysly a nervovou soustavou. Zároveň jsem nepřestávala sledovat lidi kolem sebe a studovat jejich masky a převleky, chvílemi jsem obracela zrak k černé obloze bez hvězd. Občas jsem vytáhla fotoaparát a zachytila okamžik, který mě zaujal.

V ulici kousek nad náměstím jsme zůstali téměř celý zbytek noci. Fotografovali jsme, pohybovali jsme se do rytmu hudby, někteří z nás si ještě koupili pivo. V druhé půli noci se však začala připomínat vlezlá zima, která postupně pronikla všemi vrstvami oblečení. Nechtěla jsem se jen nečinně třást, a proto jsem kromě drnčení v uších způsobeného hlasitou hudbou začala sledovat i postupné promrzání svého těla. Sledováním jsem získala odstup od těchto nepříjemných pocitů a právě díky tomuto odstupu jsem se jimi nenechala strhnout. I přes tento ochranný manévr jsem se okolo čtvrté hodiny ráno začala cítit nesmírně vyčerpaná a z hluku mě začala bolet hlava. Při pohledu na své kamarády, kteří se stále bavili a nevypadali, že by je to zmáhalo, jsem si opět uvědomila svou odlišnost. Vzpomněla jsem si na své socializační neúspěchy a do mé mysli se začal vkrádat pocit odcizenosti a bezradnosti. Dobře jsem si pamatovala, že tento pocit může vyústit až do ztráty sebekontroly. A ten jsem rozhodně zažít nechtěla.

Tohle není žádná párty, pomyslela jsem si, to je tradiční akce, kterou zažiješ jen málokdy. Tak vnímej, jaké to je, všímej si všeho hezkého a neblbni!

Nasadila jsem si na hlavu čepici, stáhla jsem si ji přes uši a doufala jsem, že takto aspoň trochu ztlumím hluk, který pro mě byl už opravdu nesnesitelný. Zase jsem začala sledovat okolí a tmavou oblohu a vnímat chlad okolního vzduchu. Všimla jsem si, že lidé kolem mě stále zpomalují svůj pohyb a vypadají čím dál tím víc unaveně. Tušila jsem, že se brzy odebereme na nádraží a pojedeme zpět do Aveira.

Po páté hodině jsme se opravdu vydali směrem k nádraží a poté, co jsme se cestou rozdělili a poté opět shledali, jsme v šest hodin spolu s davem lidí nastoupili do vlaku. Někteří během noci přišli o část své masky, například Adamovi zůstal z jeho výbavy šerifa jen klobouk. Theo, který měl na obličeji zbytky červené a bílé barvy, se usadil na sedadlo naproti mně, zavřel oči a spokojeně se usmíval.

Po půlhodině ve vlaku, kterou většina z nás strávila pospáváním, jsme vystoupili na nádraží v Aveiru. Byla jsem úplně promrzlá a neskutečně unavená a vyčítala jsem si, že jsem většinu noci jen prostála na místě a pohupovala se, zatímco moji kamarádi se spontánně bavili. Proč neumím být spontánní a bavit se?

Cestou domů jsem si však uvědomila, že bych měla být na sebe spíš hrdá. Vždyť jsem se zúčastnila společenské akce, vydržela jsem na ní celou noc a ani jednou jsem neztratila sebekontrolu. Nebyla jsem zbabělá a díky tomu jsem bohatší o nové zkušenosti. A ta otázka spontaneity: co když je mlčení, stání na místě a pohupování se právě moje spontaneita? Spontánní je přece to, co člověk dělá bezmyšlenkovitě. A já na to, abych se začala pohupovat, vůbec nemusím myslet.

S pocitem uspokojení jsem ve svém pokoji zalezla do spacáku a pak pod deku. Spokojenost mi však nevydržela dlouho, protože jsem navzdory ospalosti nedokázala usnout.

Kalendář akcí

Únor 2020
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29