Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Jak jsem šla do světa - 10. část

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.50 (1 hlas)
Autorka Fyzikální Chemička má Aspergerův syndrom, je to vynikající autorka a postupně pro nás připravuje vyprávění o tom, jak v rámci studentkého výměnného programu Erasmus vycestovala do Portugalska. Nejde jen o kvalitní autorský styl, texty jsou zajímavé i dokumentární kvalitou, s jakou Chemička na velmi osobní rovině popisuje, jak se potýkala s těžkostmi adaptace v cizím prostředí a složitostmi neurotypické komunikace.

 

Coimbra

Po Carnavalu uplynuly zbylé dny týdne ve stejném režimu jako odpovídající dny týdne předcházejícího. Na sobotu jsme si opět naplánovali výlet, tentokrát do Coimbry, univerzitního města ležícího na jihovýchod od Aveira. Chtěli jsme navštívit hlavně její historické centrum s nejstarší univerzitou v Portugalsku.

Odjeli jsme v devět hodin ráno ve stejné sestavě, jako jsme odjížděli týden předtím do Porta. Přidali se k nám ještě Holanďan Rob a Chorvatka Jelena. Po krátké cestě portugalským venkovem jsme vystoupili na nádraží Coimbra B, které se na první pohled lišilo od nádraží Sao Bento v Portu. Bylo mnohem méně vyzdobené, potemnělé a jakoby ošumělé, a když jsme vyšli ven, první, co jsme viděli, byl šedivý silniční most. Brzy jsme však došli na náměstí, kterému vévodila mohutná, pískově šedožlutá budova kostela Santa Cruz. Stejně jako minulý týden v Portu bylo i v Coimbře ten den jasno a sluneční paprsky nabývaly na síle odrazem o světle šedou dlažbu náměstí, zatímco dveře kostela byly tmavé. Dovnitř jsme nešli, jelikož zrovna probíhala mše. Poté, co jsem odvrátila oči od těch tmavých dveří a sluneční zář doslova udeřila do očí, jsem si opět uvědomila, že Portugalsko je pro mě hlavně zemí kontrastů.

Typickými portugalskými uličkami se spoustou obchůdků jsme se dostali až ke kryté tržnici. Podobnou tržnici jsem znala z Aveira, ta v Coimbře byla ale mnohem větší, měla tři patra. Chvíli jsme se proplétali mezi stánky a nakupujícími, fotografovali jsme je a já jsem si přitom představovala, kolik práce asi stojí za vším tím zbožím, které je vystavené na pultech. Prodavačkami byly totiž převážně starší ženy, na první pohled připomínající obyvatelky malých vesniček, kde se, jak se říká, zastavil čas. Představovala jsem si, jak trhají ovoce ze stromů, okopávají zeleninové záhony a dojí kozy.

Od tržnice jsme dále pokračovali úzkou uličkou, která nás zavedla na další náměstí s malým parkem Jardim da Avenida Sá da Bandeira lemovaným řadou neolistěných stromů, skrze niž bylo už zdálky dobře vidět několik vysokých palem a tmavý kamenný památník představující čtyři vojáky stojící okolo něčeho, co vypadalo jako obrovský náboj do pušky. Ten temný, chladný kámen kolem sebe šířil tichou varovnou zprávu, která ve spojení s modrou oblohou, sluneční září, stromy a květinami vytvářela další osobitou mozaiku kontrastů.

Za Jardim da Avenida Sá da Bandeira začínal další, mnohem větší park, Santa Cruz. Upoutal nás už svou vstupní branou s ornamenty a kašnou, která byla zdobená malovanými kachlemi a zároveň obrostlá zelenými řasami.

V parku Santa Cruz nás obklopila atmosféra tajemné a poklidné nespoutanosti. V přítmí mezi zelenými keři, stromy a palmami se vinuly zpevněné i nezpevněné cestičky, sem tam jsme potkali nějakou další zašlou kamennou fontánku, narazili jsme i na bambusový hájek.

Hned po opuštění tohoto ostrůvku divočiny uprostřed města jsme zamířili k dalšímu zalesněnému a zelení pokrytému místu: Botanické zahradě při univerzitě v Coimbře. Za nenápadnou vstupní bránou skrývající se za kruhovým objezdem, uprostřed něhož se tyčila socha muže se vztyčenýma rukama, a majestátným akvaduktem ze žlutohnědého kamene, se rozprostíral další, tentokrát světlejší a uspořádanější kus přírody. Procházeli jsme po širokých cestách okolo nízkých živých plotů, kamenných zídek, soch a schodů a širokých zatravněných ploch. Jediné, co v obrazu botanické zahrady chybělo, byly záhony rozkvetlých květin. Plochy pro ně určené mezi živými ploty čekaly na teplejší počasí. Nejvíce nás upoutalo množství různých druhů stromů, mezi nimiž jsme objevili i cykasy, jinany, rozkvétající magnolie a vysoký mohutný eukalyptus, jehož kmen pokrývala mimořádně hladká, na dotek příjemná kůra. Nechyběly ani všudypřítomné palmy.

Z botanické zahrady jsme pokračovali rovnou do historického centra města, do areálu univerzitního kampusu. Minuli jsme několik menších i větších, vcelku nenápadných budov, v nichž sídlily různé fakulty univerzity, a dostali jsme se do samého centra kampusu, v němž se kromě několika dalších budov nachází věž se zvonem, který odbíjí začátek i konec přednášek. Nechybí ani volné prostranství, jakési nádvoří, které je z jedné strany otevřené směrem k městu. A jelikož je toto nádvoří jedním z nejvýše položených míst ve městě, je z něj nádherný rozhled na velkou část Coimbry, na bílé domy s balkóny a červenými střechami, na řeku Mondego s mosty, které spojují její břehy, a zelení pokryté kopce v blízkém okolí.

Po chvíli strávené na tomto zvláštním místě jsem opět začala vnímat už známý pocit souznění, tentokrát však nejen s okolím a s mými kamarády, ale snad se všemi studenty univerzity. Představovala jsem si, jak se ve středověku procházeli po nádvoří studenti v černých talárech s knihami v rukou. Jednu skupinu takových studentů jsme za okamžik měli možnost vidět. Když vytvořili dvoustup přede dveřmi jedné z budov, svlékli si své taláry a položili je mezi sebe na zem, zůstali jsme na ně koukat a mysleli jsme, že jde o nějaký iniciační rituál pro prváky. Jak se však ukázalo, šlo o začátek svatby. Nevěsta s ženichem vyšli ze dveří budovy a procházeli mezi řadami studentů, pravděpodobně svých spolužáků, kteří na ně sypali hrsti rýže.

Po zhlédnutí tohoto pro nás neobvyklého výjevu jsme se šli podívat do volně přístupné učebny v jedné z budov univerzity. Byla to malá, docela temná místnost se stěnami obloženými malovanými kachlemi a s řadami masivních dřevěných lavic uspořádaných do půlkruhu okolo dřevěné katedry. V lavicích jsme dokonce našli sešity se zápisky s aktuálním datem, což znamenalo, že zde se vyučuje i v sobotu. Rozhodli jsme se, že našim portugalským kolegům pošleme malý pozdrav, a napsali jsme na tabuli, která visela na stěně za katedrou, nápis „Erasmus Aveiro 2010“ a připsali jsme názvy zemí, odkud pocházíme. Před odchodem jsme se před tabulí ještě vyfotografovali. Tato skupinová fotka a našima rukama popsaná tabule mi připomněla semknutost naší skupiny a zároveň mě ujistila, že do této skupiny patřím, že s ostatními souzním. Byla jsem za to moc vděčná.

Navštívili jsme ještě dvě další třídy a v obou to vypadalo podobně. Poté jsme areál univerzity opustili a sešli úzkými uličkami dolů k řece, kde jsme se chvíli bavili sledováním našich stínů na vodní hladině. Podívali jsme se i na druhý břeh řeky, odkud jsme pořídili fotografie centra města, a rozhodli jsme se, že se pomalým tempem vrátíme k nádraží.

Cestou jsme se stavili ještě v kostele Sé Velha. Stejně jako kostel, který jsme viděli ráno, to byla majestátná budova z šedožlutého kamene se stupňovitě se zužujícími otvory pro dveře a okna. Uvnitř panovala velmi zvláštní posvátná atmosféra, kterou dokresloval pozlacený oltář a v tmavých barvách vyvedené obrazy křížové cesty.

Když jsme procházeli ulicemi nedaleko Sé Velha, překvapilo nás, jak moc je tato část města rozbitá a nevlídná. Domy měly zašlé fasády a špinavá okna, chodníky byly plné odpadků. Občas se objevil nějaký člověk zanedbaného zevnějšku a nedůvěřivě si nás prohlížel.

Najednou jsem si uvědomila, že mám dost velkou žízeň a že mě čeká dlouhá cesta vlakem domů. Rozhodla jsem se proto, že si skočím do nějakého obchodu pro lahev vody. Něco mi říkalo, že otevřený obchod je nedaleko. A protože si všichni kromě Martiny a Anežky šli sednout do restaurace a dát si něco k jídlu, rozhodla jsem se, že té chvíle, kdy se naše skupina nikam nepřemisťuje, využiju a pro lahev s vodou si zajdu.

Vydala jsem se úzkou špinavou uličkou jen s peněženkou v kapse, batoh jsem svěřila holkám. Jakmile jsem však zahnula za první roh do ještě špinavější uličky, začaly se mě zmocňovat obavy. Žádný funkční obchod tam nebyl, zahlédla jsem jen několik prázdných výloh se špinavými skly, zavřené oprýskané a poškrábané dveře, vysklená okna, odpadky v ulicích. Důvěryhodně vypadajících domů bylo v uličce jen několik a většina z nich byla obklopena nedůvěryhodně vypadajícími muži, kteří na mě, když jsem kolem nich procházela, na okamžik upřeli zrak.

Proběhla jsem uličkou, zahnula za další roh a znovu se rozhlédla. Domy vypadaly o něco lépe než v předešlé uličce, ale ani jeden z nich nebyl obchod. Já jsem však trvala na tom, že nějaký obchod najdu, že se nebudu vracet. A tak jsem prošla uličkou a zahnula za další roh. Nejenže jsem stále neviděla nic, co by vypadalo jako obchod, ale navíc jsem si uvědomila, že si už nepamatuji, kolikrát jsem zahnula za roh, a tudíž si nepamatuji cestu zpět na místo, kde jsem opustila Martinu a Anežku.

Cítila jsem, jak se začínám uvnitř třást. Ale odmítala jsem se vzdát. Věděla jsem, že musím zvládnout minimálně jeden úkol: najít cestu zpět. A pokusím se splnit i druhý úkol, kterým je nalezení obchodu.

Na chvilku jsem se zastavila, rozhlédla jsem se a uvědomila jsem si, že toto místo jsem už před několika minutami procházela. Znovu jsem viděla skupinku mužů postávajících před jedním z méně zanedbaných domů, v němž se nejspíš ukrýval bar. Pohled na ně ve mně vzbuzoval obavy, proto jsem kolem nich prošla co nejrychleji, jen abych se už mohla schovat za roh. Naštěstí jsem si pamatovala, že poprvé na tomto místě zahnula doleva, a jelikož jsem za odbočkou nenašla žádný obchod, rozhodla jsem se tentokrát zahnout doprava. Zároveň jsem si začala pečlivě zapisovat do paměti, kudy jsem prošla a kam jsem zahnula. Nechtěla jsem se už dál ztrácet.

O několik uliček dál jsem konečně našla obchod. S lahví vody v ruce jsem se pak snažila si v mysli zrekonstruovat trasu, kterou jsem prošla od chvíle, kdy jsem opustila Anežku a Martinu. Po několika odbočeních jsem se ocitla na místě, které nejenže jsem měla uložené v paměti, ale dokonce jsem si pamatovala, kudy se dostanu zpět k výchozímu bodu. Byly to jen dvě uličky, které jsem doslova proběhla.

„Prosím tě, kdes byla tak dlouho?“ zeptala se mě hned Martina. Tón jejího hlasu mě vyděsil. Věděla jsem, že to, co jsem udělala, nebylo úplně správné, tušila jsem, že o mě holky měly strach. Ale nejspíš to bude mnohem vážnější, než jsem si myslela.

„Jak jsme tady čekaly, tak se k nám začali slézat bezdomovci.“ pokračovala Martina. „Tak jsme měly o tebe hrozný strach. Chtěla jsem ti zavolat, ale mobil zazvonil ve tvém batohu.“

Anežka vytáhla z kapsy krabičku cigaret a řekla, že si musí zapálit, aby se uklidnila.

Měla jsem chuť si sama sobě jednu vrazit. Proč jsem tak nemožná? Proč mě nenapadne provést tak primitivní úkol, jako vzít si s sebou mobil, když jdu někam sama? Proč vždycky způsobím nějaké problémy a přidělávám druhým starosti? Jsem bezohledná? Ale vždyť jsem netoužila po tom, aby o mě měly holky strach! Chci vyjádřit, že jsem to neudělala schválně a že je mi to líto, ale jak to mám říct? Mám se normálně omluvit? Stačí říct „promiň“?

Nakonec jsem ze sebe nějakou omluvnou větu vysoukala, ale nebyla jsem si jistá, zda jsem se vyjádřila správně a zda jsem byla pochopena. Vzpomněla jsem si, jak reagovali na mé omluvy moji rodiče – často vypadali, jako by nechtěli vzít na vědomí, že chyby nedělám schválně. Ale protože v tu chvíli holky navrhly, že půjdeme za zbytkem skupiny do restaurace, donutila jsem se přestat na to myslet.

Pochybnosti a výčitky se mi však v mysli vynořovaly i později, když jsme procházeli už docela čistou a upravenou ulicí směrem k nádraží a kousek od silničního mostu jsme objevili dětské hřiště. Prolézačky vypadaly nově, a jelikož na hřišti ani v okolí nebyly žádné děti, rozhodli jsme se, že ještě nejsme tak staří, abychom si nemohli hrát a ukrátit si tak čekání na vlak. A tak jsme strávili skoro hodinu houpáním se na houpačkách a pružinových houpadlech, ježděním po skluzavkách a šplháním po síti.

Při cestě na nádraží i při jízdě vlakem zpět do Aveira se mi v mysli opakovaně vynořovalo moje pochybení. Uvědomovala jsem si, že zatímco moji kamarádi jsou dětmi, jen když lezou po dětských prolézačkách a po opuštění dětského hřiště se vrací do světa mladých dospělých studentů, já jsem v určitých stránkách jako dítě neustále, a to i přesto, že sedávám ve vysokoškolských posluchárnách. A není to způsobeno ničím jiným než nedostatky v mém chování. Opět jsem si uvědomila, jak moc se ještě musím zlepšit, abych se mohla plnohodnotně zařadit do skupiny lidí i mimo chvíle souznění. A tak jsem si znovu dala za úkol, že se začnu chovat lépe. Jen jsem neměla tušení, jak to udělám.

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (0 odpovědí).

Kalendář akcí

Únor 2020
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29