Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Muzikoterapie: jak být sám sebou

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (1 hlas)
Matej-Lipsky-smallMgr. et Mgr. Matěj Lipský (1976) – vystudoval magisterské programy psychologie a oborovou speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. V současné době dokončuje doktorát při katedře speciální pedagogiky UK, kde již složil závěrečnou doktorskou zkoušku z muzikoterapie u Prof. Wolfganga Mastnaka Dr., Dr., Dr. z univerzity v Mnichově. Absolvoval sebezkušenostní výcvik typu SUR se zaměřením na arteterapii u MUDr. Johana Pfeiffera a PhDr. Heleny Strnadlové. V současné době je v supervizním výcviku ČIS u MUDr. Johana Pfeiffera a PhDr. Veroniky Čermákové.

Pracuje jako muzikoterapeut v DC Sulická při Thomayerově nemocnici, v integrační MŠ Sulanského, v hloubětínském Paprsku a v soukromé praxi. Dále jako hudební supervizor v DÚSP Tloskov a supervizor pro oblast muzikoterapie s garancí CZMTA. Přednáší muzikoterapii na Univerzitě Karlově. Je spoluautorem knihy Základy muzikoterapie (Grada 2009). Je předsedou Muzikoterapeutické asociace České republiky. Od roku 2011 je jednatelem Světové federace muzikoterapie (WFMT) za Muzikoterapeutickou asociaci České republiky.

MR: Jak jsi se stal muzikoterapeutem?

ML: Já jsem se dostal k muzikoterapii náhodou. Ta náhoda nastala po střední škole, kdy jsem se rozhodl vrátit k hudbě a udělal tak přijímací zkoušky na jednu soukromou školu do hudebního ateliéru. Zde nastal problém: když jsem v září měl do školy nastoupit, bylo mi oznámeno, že jsem se sice jako jeden z mála uchazečů do daného ateliéru dostal, ale že přijatých lidí nakonec bylo velice málo, tudíž hudební ateliér otevírat nebudou. Ředitel mi tehdy nabídl, že si mohu vybrat jakýkoliv jiný, a to bez přijímacího řízení. Když jsem četl rozpis sylabů jednotlivých ateliérů, padl mi do oka jeden, zaměřený na psychologické poradenství. V rozpisu se totiž objevil předmět s názvem „muzikoterapie“.

Muzikoterapie jako taková mi úplně učarovala, ale záhy jsem pochopil, že k tomu, abych se muzikoterapeutem stal, nějaká soukromá škola nestačí. Rozhodl jsem se dále studovat a doplnit si potřebné vzdělání, abych se muzikoterapií mohl zabývat profesionálně. V úvahu přicházela speciální pedagogika, která nabízela tři semestry muzikoterapie s možností z ní absolvovat státní zkoušku. Zároveň jsem nechtěl přijít o základy psychologie. Tak jsem na Pedagogické fakultě UK absolvoval obory dva – speciální pedagogiku a psychologii. Poté jsem si doplnil terapeutické vzdělání v podobě pětiletého psychoterapeutického výcviku typu SUR se zaměřením na arteterapii. Pak jsem řadu let pracoval, a dodnes pracuji, jako muzikoterapeut. Samozřejmě pod supervizí. Nakonec tedy došlo k tomu, že jsem své hobby v podobě hudby propojil s velice zajímavým světem psychologie a terapie a u toho jsem zůstal dodnes.

MR: To jsi k tomu ale došel vlastně úplně obráceně, než jak to obvykle chodí, vlastně si obor vybral tebe a ne ty ten obor.

ML: Já mám vážně pocit, že je to trochu osudové, dokonce kdykoli jsem se snažil od muzikoterapie odejít, tak mě život nepustil.

MR: Myslíš, že způsob, jakým ses k tomu dostal, nějak ovlivňuje to, jakou optikou muzikoterapii vnímáš a jak s ní pracuješ?

ML: To je zajímavá otázka. Když bych připustil, že je moje cesta k muzikoterapii osudová, tak si mě nejspíš muzikoterapie vybrala kvůli mému pohledu na život a terapii... a tím pádem i na klienty. Hezky řekl můj kolega Jirka Kantor, že s celou tou terapií je to trošku jinak, jelikož se k nám terapeutům stejně nakonec dostanou jen ti lidé, kteří se k nám dostat mají. Některým dokážeme pomoct, některým dokážeme vytvořit podmínky, aby si pomohli sami a některé jen přesměrujeme dál - je to vlastně taková životní pouť.

Kromě toho, že muzikoterapeut má mít nějakou odbornou erudici a podobně, tak to, co vstupuje v muzikoterapeutickém procesu do popředí, je vlastně jeho osobnost a s tím souvisí jeho optika, kterou se na obor dívá a ta je dost individuální.

MR: K samotném oboru: na webu www.muzikoterapie.cz je na místě, kde weby mívají slogan, tato formulace: "Cílené využívání zvuku a hudby k terapeutickým účelům". Jak jsi s tou větou spokojen, myslíš, že lze s klidem říci "ano, TOTO je muzikoterapie"?

ML: Definovat muzikoterapii je velice těžké. Dokonce když jsme vytvořili první rozšiřující vzdělávání v Edukační muzikoterapii na Univerzitě Karlově při Pedagogické fakultě, tak u přijímacích zkoušek skoro každý ze zájemců přesně věděl, co je muzikoterapie. A po dvou letech studia skoro všichni řekli, že si nejsou tak úplně jisti, co muzikoterapie vlastně je. To považuji za velice dobrý výsledek, protože muzikoterapie jako obor je velmi bohatá – co muzikoterapeut, škola, model, přístup, to jiný pohled na definici ... To, co naleznete na webu muzikoterapie.cz, je vlastně můj pohled, nebo lépe řečeno to, co mi bylo v moři definic nejbližší. Ta věta v podstatě vymezuje muzikoterapii jako obor s léčebným dopadem. Aby muzikoterapie byla terapií, tak musí hudba, ale i zvuk, být cíleně použity s nějakým terapeutickým záměrem. Takže nejde o cíl pedagogický jako je např. v hudební či zážitkové pedagogice, ale jde opravdu o cíl terapeutický.

MR: Já jsem nedávno někde četl, že muzikoterapie je docela užitečný způsob, jak zabavit postiženého, aby si odpočinul. Setkáváš se někdy s tím názorem, že jde jen o takovou zábavu s odborným dohledem?

ML: Největší práce muzikoterapeuta je práce vnitřní, takže kolikrát navenek pro běžného laika to může takhle působit – dám příklad z vlastní praxe: pracuji mimo jiné taky s dětmi v batolecím věku; kolem osmého měsíce děti pociťují úzkost v přítomnosti cizích lidí, jde o vývojově zakódovanou vrozenou úzkost. Takže když terapeut poprvé přijde do takové skupiny, je pro ně cizí a děti se ho přirozeně bojí. Kdybych začal dělat něco, co z vnějšího pohledu vypadá, jako že dělám tu „terapii“, tak bych těm dětem mohl také ublížit – ze začátku je mnohem důležitější si k dětem sednout a jen jim hrát písničky, aby si zvykly a aby se na mě receptivně vyladily. Čili ta moje vnitřní práce je, že vím, co dělám a jak to mám udělat a to je jádro muzikoterapie. Vím, že se dítě musí na mou osobu vyladit a proto pouze v ústraní sedím a hraji. Navíc se snažím, aby bylo celé prostředí bezpečné. Aby byly přítomni rodiče a pokud dítě rodiče nemá, tak alespoň zdravotní sestra, na kterou je zvyklé. Postupně si tak děti zvyknou i na mě. Přestávám být cizí a můžeme v muzikoterapii pokročit dál. Ale z vnějšího prostředí to vypadá takto: muzikoterapeut jen sedí a dětem hraje lidové písničky ... no co je to za terapii?

MR: Tím jsi mi pomohl s další otázkou: Co všechno vlastně může muzikoterapie udělat například pro malého autistu? Dá se vůbec nějak stručně shrnout potenciál muzikoterapie jako oboru, tedy říci, co může takovému dítěti přinést?

ML: To souvisí s tím, o čem už jsme mluvili, tedy o konkrétním pohledu konkrétního terapeuta, takže teď nebudu odpovídat s obecnou platností, ale jde o mojí zkušenost: můžu říct, že vidím obrovský potenciál muzikoterapie v tom, že to je v první řadě neinvazivní metoda a je zaměřená na konkrétního klienta. My spolu s klientem hledáme cestu, po které se vydat. Společnost nám dělá hudba. Je to hudba kterou hraje klient sám, hudba kterou hrajeme spolu nebo hudba, kterou hraji pro něj.

Muzikoterapeut se na této cestě z počátku stává průvodcem, ale velmi často je později následovníkem klienta, podle toho, co klient potřebuje. Důležité je, že dětský svět a zvlášť svět autistů je hodně jiný, než je svět dospělého. A právě hudba může dospělému pomoci se přiblížit k dítěti, vytvořit si s ním vztah a poznat jeho vnitřní svět. Často se mylně v muzikoterapii vyzdvihuje důležitost hudby, podle mého názoru je jádrem především vztah mezi klientem a terapeutem. Hudba se stává pouze prostředníkem tohoto vztahu a doprovází společné putování po cestě, která vede k naplnění terapeutického cíle.

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (0 odpovědí).

Kalendář akcí

Listopad 2019
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30