Muzikoterapie: jak být sám sebou

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 5.00 (1 hlas)
Matej-Lipsky-smallMgr. et Mgr. Matěj Lipský (1976) – vystudoval magisterské programy psychologie a oborovou speciální pedagogiku na Pedagogické fakultě UK. V současné době dokončuje doktorát při katedře speciální pedagogiky UK, kde již složil závěrečnou doktorskou zkoušku z muzikoterapie u Prof. Wolfganga Mastnaka Dr., Dr., Dr. z univerzity v Mnichově. Absolvoval sebezkušenostní výcvik typu SUR se zaměřením na arteterapii u MUDr. Johana Pfeiffera a PhDr. Heleny Strnadlové. V současné době je v supervizním výcviku ČIS u MUDr. Johana Pfeiffera a PhDr. Veroniky Čermákové.

Pracuje jako muzikoterapeut v DC Sulická při Thomayerově nemocnici, v integrační MŠ Sulanského, v hloubětínském Paprsku a v soukromé praxi. Dále jako hudební supervizor v DÚSP Tloskov a supervizor pro oblast muzikoterapie s garancí CZMTA. Přednáší muzikoterapii na Univerzitě Karlově. Je spoluautorem knihy Základy muzikoterapie (Grada 2009). Je předsedou Muzikoterapeutické asociace České republiky. Od roku 2011 je jednatelem Světové federace muzikoterapie (WFMT) za Muzikoterapeutickou asociaci České republiky.

MR: Jak jsi se stal muzikoterapeutem?

ML: Já jsem se dostal k muzikoterapii náhodou. Ta náhoda nastala po střední škole, kdy jsem se rozhodl vrátit k hudbě a udělal tak přijímací zkoušky na jednu soukromou školu do hudebního ateliéru. Zde nastal problém: když jsem v září měl do školy nastoupit, bylo mi oznámeno, že jsem se sice jako jeden z mála uchazečů do daného ateliéru dostal, ale že přijatých lidí nakonec bylo velice málo, tudíž hudební ateliér otevírat nebudou. Ředitel mi tehdy nabídl, že si mohu vybrat jakýkoliv jiný, a to bez přijímacího řízení. Když jsem četl rozpis sylabů jednotlivých ateliérů, padl mi do oka jeden, zaměřený na psychologické poradenství. V rozpisu se totiž objevil předmět s názvem „muzikoterapie“.

Muzikoterapie jako taková mi úplně učarovala, ale záhy jsem pochopil, že k tomu, abych se muzikoterapeutem stal, nějaká soukromá škola nestačí. Rozhodl jsem se dále studovat a doplnit si potřebné vzdělání, abych se muzikoterapií mohl zabývat profesionálně. V úvahu přicházela speciální pedagogika, která nabízela tři semestry muzikoterapie s možností z ní absolvovat státní zkoušku. Zároveň jsem nechtěl přijít o základy psychologie. Tak jsem na Pedagogické fakultě UK absolvoval obory dva – speciální pedagogiku a psychologii. Poté jsem si doplnil terapeutické vzdělání v podobě pětiletého psychoterapeutického výcviku typu SUR se zaměřením na arteterapii. Pak jsem řadu let pracoval, a dodnes pracuji, jako muzikoterapeut. Samozřejmě pod supervizí. Nakonec tedy došlo k tomu, že jsem své hobby v podobě hudby propojil s velice zajímavým světem psychologie a terapie a u toho jsem zůstal dodnes.

MR: To jsi k tomu ale došel vlastně úplně obráceně, než jak to obvykle chodí, vlastně si obor vybral tebe a ne ty ten obor.

ML: Já mám vážně pocit, že je to trochu osudové, dokonce kdykoli jsem se snažil od muzikoterapie odejít, tak mě život nepustil.

MR: Myslíš, že způsob, jakým ses k tomu dostal, nějak ovlivňuje to, jakou optikou muzikoterapii vnímáš a jak s ní pracuješ?

ML: To je zajímavá otázka. Když bych připustil, že je moje cesta k muzikoterapii osudová, tak si mě nejspíš muzikoterapie vybrala kvůli mému pohledu na život a terapii... a tím pádem i na klienty. Hezky řekl můj kolega Jirka Kantor, že s celou tou terapií je to trošku jinak, jelikož se k nám terapeutům stejně nakonec dostanou jen ti lidé, kteří se k nám dostat mají. Některým dokážeme pomoct, některým dokážeme vytvořit podmínky, aby si pomohli sami a některé jen přesměrujeme dál - je to vlastně taková životní pouť.

Kromě toho, že muzikoterapeut má mít nějakou odbornou erudici a podobně, tak to, co vstupuje v muzikoterapeutickém procesu do popředí, je vlastně jeho osobnost a s tím souvisí jeho optika, kterou se na obor dívá a ta je dost individuální.

MR: K samotném oboru: na webu www.muzikoterapie.cz je na místě, kde weby mívají slogan, tato formulace: "Cílené využívání zvuku a hudby k terapeutickým účelům". Jak jsi s tou větou spokojen, myslíš, že lze s klidem říci "ano, TOTO je muzikoterapie"?

ML: Definovat muzikoterapii je velice těžké. Dokonce když jsme vytvořili první rozšiřující vzdělávání v Edukační muzikoterapii na Univerzitě Karlově při Pedagogické fakultě, tak u přijímacích zkoušek skoro každý ze zájemců přesně věděl, co je muzikoterapie. A po dvou letech studia skoro všichni řekli, že si nejsou tak úplně jisti, co muzikoterapie vlastně je. To považuji za velice dobrý výsledek, protože muzikoterapie jako obor je velmi bohatá – co muzikoterapeut, škola, model, přístup, to jiný pohled na definici ... To, co naleznete na webu muzikoterapie.cz, je vlastně můj pohled, nebo lépe řečeno to, co mi bylo v moři definic nejbližší. Ta věta v podstatě vymezuje muzikoterapii jako obor s léčebným dopadem. Aby muzikoterapie byla terapií, tak musí hudba, ale i zvuk, být cíleně použity s nějakým terapeutickým záměrem. Takže nejde o cíl pedagogický jako je např. v hudební či zážitkové pedagogice, ale jde opravdu o cíl terapeutický.

MR: Já jsem nedávno někde četl, že muzikoterapie je docela užitečný způsob, jak zabavit postiženého, aby si odpočinul. Setkáváš se někdy s tím názorem, že jde jen o takovou zábavu s odborným dohledem?

ML: Největší práce muzikoterapeuta je práce vnitřní, takže kolikrát navenek pro běžného laika to může takhle působit – dám příklad z vlastní praxe: pracuji mimo jiné taky s dětmi v batolecím věku; kolem osmého měsíce děti pociťují úzkost v přítomnosti cizích lidí, jde o vývojově zakódovanou vrozenou úzkost. Takže když terapeut poprvé přijde do takové skupiny, je pro ně cizí a děti se ho přirozeně bojí. Kdybych začal dělat něco, co z vnějšího pohledu vypadá, jako že dělám tu „terapii“, tak bych těm dětem mohl také ublížit – ze začátku je mnohem důležitější si k dětem sednout a jen jim hrát písničky, aby si zvykly a aby se na mě receptivně vyladily. Čili ta moje vnitřní práce je, že vím, co dělám a jak to mám udělat a to je jádro muzikoterapie. Vím, že se dítě musí na mou osobu vyladit a proto pouze v ústraní sedím a hraji. Navíc se snažím, aby bylo celé prostředí bezpečné. Aby byly přítomni rodiče a pokud dítě rodiče nemá, tak alespoň zdravotní sestra, na kterou je zvyklé. Postupně si tak děti zvyknou i na mě. Přestávám být cizí a můžeme v muzikoterapii pokročit dál. Ale z vnějšího prostředí to vypadá takto: muzikoterapeut jen sedí a dětem hraje lidové písničky ... no co je to za terapii?

MR: Tím jsi mi pomohl s další otázkou: Co všechno vlastně může muzikoterapie udělat například pro malého autistu? Dá se vůbec nějak stručně shrnout potenciál muzikoterapie jako oboru, tedy říci, co může takovému dítěti přinést?

ML: To souvisí s tím, o čem už jsme mluvili, tedy o konkrétním pohledu konkrétního terapeuta, takže teď nebudu odpovídat s obecnou platností, ale jde o mojí zkušenost: můžu říct, že vidím obrovský potenciál muzikoterapie v tom, že to je v první řadě neinvazivní metoda a je zaměřená na konkrétního klienta. My spolu s klientem hledáme cestu, po které se vydat. Společnost nám dělá hudba. Je to hudba kterou hraje klient sám, hudba kterou hrajeme spolu nebo hudba, kterou hraji pro něj.

Muzikoterapeut se na této cestě z počátku stává průvodcem, ale velmi často je později následovníkem klienta, podle toho, co klient potřebuje. Důležité je, že dětský svět a zvlášť svět autistů je hodně jiný, než je svět dospělého. A právě hudba může dospělému pomoci se přiblížit k dítěti, vytvořit si s ním vztah a poznat jeho vnitřní svět. Často se mylně v muzikoterapii vyzdvihuje důležitost hudby, podle mého názoru je jádrem především vztah mezi klientem a terapeutem. Hudba se stává pouze prostředníkem tohoto vztahu a doprovází společné putování po cestě, která vede k naplnění terapeutického cíle.


MR: Pokud jde o autisty, kteří jak víš jsou i mým předmětem zájmu, ona je to trochu zvláštní skupina. Máš pocit, že postupuješ (například při volbě použitých technik a podobně) nějakým specifickým způsobem výrazně odlišným od jiných skupin klientů?

ML: Já vycházím z toho, že u každého klienta, ať už má jakýkoli problém či postižení, ať už rázu psychického nebo fyzického, musíme vždy vycházet z jeho individuality. Jediné, co se opakuje, je skutečnost, že tuto individualitu nepoznáme hned. Proto mám nejprve diagnostickou fázi, což u mě znamená minimálně pět sezení a teprve po těch pěti a někdy i více sezeních jsem schopen říct, kam se můžeme ubírat.

Diagnostická fáze je moc důležitá už proto, že se utváří náš společný vztah. Zároveň hledám nejen východiska pro terapii, ale zvažuji všechny možné kontraindikace. Přemýšlím také, zda neexistuje jiná možnost (než muzikoterapie), která by mu pomohla lépe či rychleji. Pokud shledám či společně shledáme, že by mohla být muzikoterapie prospěšná, pokračujeme v muzikoterapeutickém procesu dál. Ale to, co se v něm odehrává je u každého člověka jiné. Ještě závěrem bych rád dodal, že pojem diagnostické fáze představuje jen časové ohraničení několika prvních sezení, kdy mapujeme (diagnostikujeme) klienta z pohledu muzikoterapie, ale v zásadě jde i zde o součást muzikoterapeutického procesu. Tzn. že jde od samého začátku o muzikoterapii se vším všudy.

MR: Lidí, kteří jsou schopni obecně navázat vztah s autistou, je velmi málo, přitom vytvoření vztahu mezi terapeutem a klientem je jednou z nezbytných podmínek úspěchu terapie.

ML: Já si myslím, že je to spíš mýtus. Jde o určitou fámu, že s autisty nelze navázat vztah. Lidé, kteří jsou z praxe, mi jistě dají za pravdu, že je možné navázat vztah s člověkem s autismem. A ti, co tvrdí opak se o to nejspíš ani nepokusili. Musím říct, že s každým autistou, se kterým jsem pracoval, jsme si vztah postupně vytvořili. A jen dodám, že základ vztahu vzniká již při prvním setkání.

MR: Máš pocit, že ta tvorba vztahu u autisty je nějak typická, že má nějaká vlastní specifika?

ML: To je individuální u každého člověka, ať je to autista nebo není. Specifika jsou spíš v tom, že by terapeut měl mít pokoru před každým člověkem, se kterým se ve své práci potká, že by měl být empatický, měl by vědět, jestli nezasahuje příliš do života toho člověka. Jak jsem říkal - my jsme spíš průvodci, my nejsme nějaká direkce, která nařídí, že musíš dělat to a to. Když vidíme, že je potřeba direkce, pak jí teprve použijeme. Znovu opakuji, že v muzikoterapii je důležitý vztah a také to, že by měl muzikoterapeut vědět co dělat a proč.

MR: Pokud jde o poruchy autistického spektra, postoje veřejnosti i odborníků k problematice se velmi různí od polohy, že autismus je těžké neřešitelné postižení k poloze, že autismus je vlastně způsob bytí a neměl by být léčen, protože není co léčit. Jak vnímáš autismus jako takový ty?

ML: Pro mě autismus představuje něco, co je mezi nebem a zemí, ale je to přítomné a my to musíme přijmout a respektovat ať z pozice autisty, nebo z pozice terapeuta. Muzikoterapie může v mnoha oblastech člověku prospět a je jen na něm, případně na jeho rodičích, jestli se o to pokusí či nikoliv. A k této otázce mě napadá ještě dodatek, že pravda většinou bývá někde uprostřed.

MR: V souvislosti a autismem je často diskutována otázka medikace. Bez ohledu na to, jestli se autismus má léčit nebo nemá, faktem je, že neexistují léky, které by chtěly tvrdit, že léčí autismus, nicméně realitou je, že mnoho autistů medikaci má a je to i dlouhodobá mnohaletá medikace. Jaký je tvůj názor na medikaci autistů jako takovou jednak koncepčně, ale hlavně mě zajímá, jak se na to díváš ty jako muzikoterapeut, jestli medikace může nějak zasahovat do toho, co ty děláš a jak.

ML: Než se dostanu k té otázce, chci říct, že my muzikoterapeuti vždy hledáme, co daný člověk umí, co dokáže a co je jeho přirozeností. Co nedokáže, to rodiče a ti lidé s postižením slyší všude. My hledáme pravý opak a na tom se snažíme stavět; a někdy se stane, že medikace může být překážkou, že člověka tlumí v jeho přirozenosti. Může ho brzdit v kreativitě, v rozvoji a může se stát, že člověk přestane být sám sebou. Z mého pohledu někdy není medikace nejšťastnější řešení, na druhou stranu chápu důvody medikace a že někdy to bez ní opravdu nejde. Takže k tomu mám vlastně trochu ambivalentní postoj.

Uvedu přiklad úplně odjinud z psychiatrie: kolega prof. Wolfgang Mastnak z Německa měl depresivní pacientku, která byla velmi kreativní a tvořivá; lékaři jí samozřejmě předepsali medikaci, takž byla „normální“, ale zároveň přestala tvořit, už nebyla kreativní. Wolfgang řekl konziliu lékařů, že si myslí, že by bylo dobré, aby se ta medikace snížila nebo aby se pacientka léčila jiným způsobem, protože ona teď postrádá nějakou tu esenci života, která pro ní byla přirozená. Krásné na tom příkladu je to, že mu vyhověli a paní začala znovu tvořit a byla sama sebou. Naše společnost žije v takové omnipotentní myšlence, že máme patent na normalitu a kdo se nám do toho nevejde, tak ho zamedikujeme. Někdy je to dobře i pro toho člověka samotného, ale někdy stojí za to si položit otázku, jestli to není dobře jenom pro nás, že máme prostě čistý stůl. Díky medikaci se náhle daný člověk vejde do hranic normálu a my s tím nemáme starosti, ale jeho život je už někde jinde.

Ještě mě napadá jeden příklad z praxe. Pracuji s chlapečkem, který má velké problémy s vlastní hyperaktivitou a s agresivitou. On byl medikován, ale dostavily se vedlejší příznaky, takž mu museli medikaci odebrat. Přestal být tlumený a do popředí se dostavily opět „nežádoucí“ projevy. Ale z hlediska muzikoterapie a hudebního projevu začal být autentický. Na základě využití programů zaměřených na uvolnění od zátěže spojených se zvukovou abreakcí došlo k přirozenému zklidnění. Stál přede mnou úplně „normální“ kluk, který mi trochu smutně řekl: „Já sem chodím rád, protože jenom tady můžu byt sám sebou“.


MR: V autistické komunitě i mimo ní jsi etablovaný jako velice šikovný terapeut, který si dokáže poradit v podstatě s každým dítětem bez ohledu na míru postižení, což mohu potvrdit. Ale dozvěděl jsem se, že pracuješ kromě dětí a mladistvých nejen s dospělými, ale i se starými lidmi v domovech důchodců. To je oproti světu postižených dětí úplně jiné prostředí - klienti mají jiné tužby, motivace, schopnosti ... čím je pro tebe práce se starými lidmi specifická? Nalézáš v ní něco, co jinde nevidíš, nebo je to jen jeden z typů klienta?

ML: Já musím říct, že jsem pracoval se starými lidmi jenom krátkou dobu. Bylo to v domově důchodců v Kobylisích. Byla to skupinová muzikoterapie pro tamní klienty a pro mě to byla veliká zkušenost. Vzal jsem tu práci hlavně proto, protože mě zajímal druhý pól lidského bytí, který jsem neznal. Ve výsledku jsem možná dostal od klientů více já, než oni ode mě. Ale kdo ví. Ta zkušenost pro mě byla rozhodně velice důležitá. Už proto, že nyní nově, jako supervizor pro oblast muzikoterapie, se setkávám s muzikoterapeuty, kteří se starými lidmi pracují. Myslím si, že by nebylo na škodu, kdyby budoucí muzikoterapeuti měli podobné „kolečko“, jako mívají medici Že by v praxi nastoupili stáže na všech odděleních, kde se muzikoterapie provozuje a měli tak zkušenost nejen s různými věkovými kategoriemi, ale i s různými druhy postižení či psychickými onemocněními.

MR: V souvislosti s tím mě napadá ještě jedna věc – pro mě za domovem důchodců existuje ještě jeden krok a to je hospic. Uvažoval jsi někdy o využití muzikoterapie v tomhle prostředí?

ML: To je hodně zajímavá otázka. Po skončení školy, kdy jsem byl hotový psycholog a speciální pedagog se státnicí z muzikoterapie a doplňoval jsem si psychoterapeutický výcvik, měl jsem velký zájem začít uplatňovat muzikoterapii v praxi. Jednoho dne mi „náhodou“ (Jung vždy říkal, že nevěří na náhody) zavolal jeden můj kolega muzikoterapeut Zdeněk Vilímek, že odchází z Prahy a zda bych za něj nechtěl nastoupit v Dětském centru s komplexní péčí a podpůrnou rodinnou terapií při Thomayerově nemocnici (dříve se tomuto zařízení říkalo Kojenecký ústav). Poté, co mě přijala MUDr. Marcela Litovová jsem se stal muzikoterapeutem pro ty nejmenší. Stál jsem u pólu zrození lidského života. Pracoval jsem (a dodnes pracuji) s kojenci, batolaty a předškoláky. Napadlo mě, že bych mohl zkusit i opačný pól. A tak jsem se pokusil nabídnout své služby v jednom pražském hospici. A ačkoliv o to měli velký zájem, nakonec se mi neozvali. Bral jsem to tak, že k pólu „smrti“ zatím ještě jít nemám. Nevím, třeba mě to tam časem pustí, ale kdo ví... Znám se s několika muzikoterapeutkami z USA, které v hospicích pracují a ty mi řekli, že to je velice krásná a velice smutná práce. Zcela logicky zde nepracují skupinovou formou, ale pouze individuální. Jsou hudebními průvodci člověka na jeho poslední cestě.

MR: Ty pokud vím děláš muzikoterapii asi třináct let, to je poměrně dlouhá doma. Řekl bys, že tvůj přístup k terapeutické práci obecně za tu dobu prošel nějakými podstatnými obraty či zlomy, nebo to spíš považuješ za plynulý evoluční vývoj?

ML: Když si vzpomenu, co jsem dělal ve svých začátcích, tak se trošku děsím, myslím, že bych klidně mohl z té doby praxe pár let odečíst, než bych mohl říct, že jsem opravdu začal dělat muzikoterapii. Chyběla mi tehdy pokora a znalost terapeutického procesu. Ale na druhou stranu už tyto první roky praxe formovaly moji zkušenost a vlastně i „optiku“.

Jak hezky říká muzikoterapeutka a klinická psycholožka Jana procházková: „Každý z terapeutů má takový malý hřbitůvek nepovedených intervencí, ale nesmějí to být Olšanské hřbitovy“. Jinými slovy, občas se něco nepovede, ale jak jsi jednou řekl hezky ty, z toho se musí hodně poučit, aby tu chybu už neopakoval.

MR: Ano, člověk se prostě podívá na ten pomníček, poleje ho stud a uvědomí si, že tuhle chybu už neudělá, i z toho se zkrátka skládá zkušenost.

ML: Zase aby si čtenáři nemysleli, že třeba máme opravdu nějaké klienty v hrobě, to rozhodně ne. Jde o takové záležitosti, kdy například cílem muzikoterapeutické intervence bylo uvolnění a zklidnění hyperaktivního dítěte. A muzikoterapeutická procedura, jak jsem ji tehdy zvolil, nebyla zcela šťastná a dítě jsem naopak ještě více aktivoval. Když si pro něj pak přišli rodiče, nevěřili vlastním očím... ale člověk se z toho vždy nějak poučí a z té zkušenosti pak čerpá u dalších klientů. Musím říct, že u většiny klientů, kteří se ke mně nebo k mým kolegům dostali, jsme našli cestu, jak jim pomoci nebo kam je poslat dál; muzikoterapie je obvykle běh na dlouhou trať, ale pokud v konkrétním případě muzikoterapie vhodná je, tak opravdu pomáhá.

MR: Je pravda, že jak jsi sám řekl přistupuješ k oboru s velkou pokorou, což mi velmi imponuje a považuji to za důležité. Možná právě proto jsi předsedou Muzikoterapeutické asociace České republiky CZMTA a v rámci asociace se podílíš i na spolupráci se zahraničím, přednášíš na konferencích a podobně. Máš tedy nějaký přehled o tom, jak si stojí muzikoterapie u nás a za hranicemi? Patří Česko spíše mezi tahouny oboru, nebo spíše následuje trendy, které se zrodí jinde?

ML: Já si myslím, že Česká republika má velký handicap díky komunistickému režimu, který tu byl před listopadem ’89 a ti první muzikoterapeuti jako Viktor Zappner a Jitka Schánilcová-Vodňanská, kteří tady muzikoterapii zaváděli, měli jen velmi málo možností, kde se muzikoterapii naučit. Jezdilo se tehdy do Východního Německa za Ch. Schwabem a do Polska. A první generace muzikoterapeutů byli spíše psychoterapeuti, kteří byli buď hudebníky nebo měli velice kladný vztah k hudbě. Z toho také dlouhou dobu v Československu a v podstatě i nyní v České republice panuje představa, že muzikoterapie je pouze účinný nástroj psychoterapie. Ale tak tomu není. Jde skutečně o samostatný obor s vlastní terminologií, vlastím způsobem vzdělávání, vlastními výzkumy a praxí.

První generace muzikoterapeutů se tedy orientovala spíše na využití hudby v psychoterapii. Velkou devizou byla osvícenost Jaroslava Skály, nestora psychoterapie, který umožnil např. Jitce Vodňanské aplikovat muzikoterapii při léčbě alkoholiků u Apolináře. S jeho podporou pak Jitka vytvořila první výcviky typu SUR se zaměřením na muzikoterapii (tuším, že byly tři běhy) a posléze vznikla skupina pro muzikoterapii při psychoterapeutické sekci psychiatrické společnosti. Zpětně se dá konstatovat, že muzikoterapie, ale též psychoterapie byla v té době v „ilegalitě“ a psychiatrické prostředí umožnilo první zázemí pro praxi i výzkum. Společnost pro muzikoterapii vydávala pro „vnitřní potřebu“ muzikoterapeutické listy. Objevily se specifické tuzemské muzikoterapeutické modely ... Ale postupem času první generace muzikoterapeutů muzikoterapii opustila a začala se zabývat jinými směry v psychoterapii. Díky tomu, že i velice málo publikovali a zároveň se k nám nedostávaly informace ze „západního“ světa, došlo k určitému muzikoterapeutickému vakuu. To pravděpodobně prolomila až naše generace muzikoterapeutů.

My jsme samozřejmě také „žáci“ těchto nestorů muzikoterapie, ale nebylo moc z čeho čerpat. Takže jsme začali hledat informace o muzikoterapii v zahraničí a zjistili jsme, že díky té dlouhé socialistické izolaci a následnému útlumu české muzikoterapie tady vznikla velká propast a ostatní státy nás citelně předběhly. Takže Česko se v současné době znovu etabluje na mezinárodním poli muzikoterapie. Jiné státy jsou daleko vyspělejší; například Rakousko, kde mají muzikoterapii uzákoněnou, platí ji pojišťovna, vyučují ji na vysokých školách jako samostatný obor ... Máme před sebou s asociací ještě velký kus práce.

MR: Já tedy aniž bych ti chtěl mermomocí skládat komplimenty, tak si myslím, že s tvojí prací se to určitě podaří, to myslím upřímně.

ML: Tak je za tím samozřejmě tým lidí, my jsme tu asociaci založili tak, že jsme nestory muzikoterapie pozvali, (např. Janu Procházkovou, Jitku Pejřimovskou, Zdeňka Šimanovského, Josefa Krčka) aby CZMTA založili s námi a tím jsme se vrátili k těm kořenům, které je důležité mít. Mimochodem v poslední době zjišťujeme, že je tu hodně zajímavých lidí, co praktikovali nebo praktikují muzikoterapii způsobem, který buď ve světě nemá obdoby, anebo má, ale u nás se s tím potýkali muzikoterapeuti už v 70. a 80. letech minulého století. Například morfologická muzikoterapie (Německo) či analogická muzikoterapie (Holandsko) se tu objevila již dávno pod názvem metoda Genápé Jitky Pejřimovské. Škoda té izolace, mohli jsme být v mnohém dál.


MR: Pracuješ s klienty velmi intenzívně a spolupracuješ jako terapeut a lektor s tolika institucemi, že kdybys měl mít za každého partnera medaili, měl bys košili jako cedník. Jsou mezi nimi nějaké, které bys rád speciálně zmínil?

ML: Klienty bych nejraději zmínil všechny, ale už z důvodu pracovní etiky nemůžu. Jinak kde pracuji opravdu intenzívně a kde mi vlastně poskytli odrazový můstek, to je zmíněné Dětské centrum při Thomayerově nemocnici - tam jsem asi od roku 2004 a stejně dlouho jsem v Diagnostickém ústavu sociální péče v Tolskově, kde sice nedělám muzikoterapii, ale dělám tam podporu tamní hudební skupiny Kabrňáci a to je práce, která mě nesmírně baví. V současné době mám otevřené dveře v DC Paprsek v Hloubětíně, kde pracuji s dospělými klienty s mentálním a kombinovaným postižením a potom samozřejmě Mateřská škola Sulanského, která mi poskytuje úžasné zázemí jednak proto, že si mě pozvali přímo do školky, abych pracoval s dětmi s postižením, které tam jsou integrované, jednak proto, že mi umožnili, abych tam měl privátní praxi a zároveň mi umožnili, abych tam pořádal kurzy pro veřejnost, takže těm patří obrovský dík.

MR: Já jsem jeden ze tvých kurzů absolvoval, takže vím, že k edukační činnosti přistupuješ trošku jinak, než se to běžně dělá; zjednodušeně by se dalo říci, že díky tvému neformálnímu pojetí a přímočarému přístupu vzniká velmi privátní a tvořivá atmosféra, což určitě dělá strašně moc pro tvoje kurzy. Mě by zajímalo, jestli takto postupuješ primárně kvůli sobě (tedy aby ses cítil dobře a tudíž se cítili dobře ostatní) nebo kvůli účastníkům kurzu (tedy aby se cítili dobře účastníci a tudíž i ty jako lektor)?

ML: Musím říct, že v tom není záměr, to jsem prostě já a tímto způsobem pracuji a pokud se tam lidi cítí dobře, jsem samozřejmě rád a je to bonus navíc. Kdybych měl kurzy dělat nějak strojeně, upjatě a teoreticky, tak by mě to nebavilo a asi bych to ani nedělal. Zároveň chci říct, že ty kurzy dělám nejenom proto, abych podporoval osvětu muzikoterapii, ale třeba také proto, aby klienti u mě nemuseli platit tolik, protože peníze z kurzů mi zároveň doplní to, co potřebuji, abych uživil rodinu. Takže pokud jsou mé kurzy navštěvované a lidé se tam cítí dobře a vracejí se na další, které postupně vymýšlím a připravuji, tak jsem za to jedině rád.

MR: Jsou tedy tvoje kurzy určené jen pro odbornou veřejnost, nebo je může absolvovat i laik, například rodič dítěte, které podstupuje muzikoterapii a chtěl by doma na terapii volně navazovat další prací s dítětem?

ML: Kurzy jsou samozřejmě přístupné všem zájemcům, pokud není stanoveno jinak (například nějakou akreditací). Ale rodiče mých dětských klientů na kurzy většinou nechodí. V průběhu muzikoterapeutického procesu se snažím, aby byli o všem informováni. Aby věděli co a proč dělám, kam směřuji. Někdy se stane, že nepracuji jenom s dítětem, ale i s jeho rodiči. Takže zrovna pro ně by možná bylo vyčerpávající ještě jít do nějakého kurzu. Jinak kurzy, co pořádám dělím na odborné a kurzy pro veřejnost, ty odborné většinou dělám pod záštitou některé univerzity, kde pečlivě vybíráme, koho tam vezmeme, jsou u toho přijímací zkoušky,. Snažíme se, aby kurz měl všechny garance a případně i akreditace ministerstev. Kurzy, které jsou otevřené všem, neponechávám nějaké náhodě a snažím se udržet odborný kredit i tady, ale na druhou stranu říkám, že po jednom víkendovém kurzu se nikdo nemůže stát muzikoterapeutem, takže je to spíš takový pohled pod pokličku nebo inspirace, jak začít.

Zároveň musím dodat, že když ke mně nebo k mým kolegům na kurz přijdou zájemci o naplnění profesního standardu CZMTA   a kurz má garanci této asociace, tak se počet získaných hodin na kurzu započítává do penza teoretického vzdělávání v muzikoterapii. Je to jakási alternativa k akreditovaným kurzům, které jsou často určeny pouze pro psychology či speciální pedagogy a přitom hudebníci nebo sociální pracovníci mají také velké předpoklady stát se muzikoterapeuty.

MR: Ty jsi teď zmínil zajímavou věc: řekl jsi, že pracuješ s rodiči stejně jako s dětmi. Připomnělo mi to, co mi nedávno řekl jeden osvícený veterinář (odbočuji jenom zdánlivě), když vyprávěl o tom, jak vlastně postupuje při léčbě – říkal, že vždycky začíná u těch pánů a paniček a až když se pánovi udělá lépe, tak teprve pokračuje na zvířeti;. mě napadá určitá paralela: máš pocit, že rodič a dítě mohou být v tomto směru spojené nádoby?

ML: Já musím říct jednu věc: když mám kontrakt pouze na dítě, tak se věnuji jen dítěti a pokud vidím, že v rodině jako takové se něco děje, tak se zeptám, jestli třeba o tom můžeme mluvit. Konzultace, které mám s rodiči po terapii, jsou důležité, protože oni vědí, co a jak se s jejich dítětem děje – ty bych nekontraktoval jako terapeutickou činnost. Ale na druhou stranu, muzikoterapie je zaměřená na dítě a rodič je její součástí, často žádám rodiče, aby se aktivně do muzikoterapie s dítětem zapojili. Někdy není možné docílit terapeutické změny bez práce s celým systémem. Ale znovu opakuji, že to je vždy věc jasně vydefinovaného kontraktu. Nikdy nezačnu dělat terapii s rodinou proto, že to tak nějak vyplyne. Pokud se objeví jen náznak, že musím touto cestou jít, vždy je to se souhlasem všech zúčastněných. A někdy rodinu odkazuji na jiné odborníky a dál pracuji s dítětem, to je velmi individuální. Přesto si myslím, že rodič a dítě JSOU spojené nádoby. A někdy je dobré vědět, co se děje, když jsou při muzikoterapii přítomni spolu a jindy je důležité vidět, jak se dítě chová při muzikoterapii samo.

MR: Já vím, že se nezabýváš jen těmi typy klientů, o kterých jsme už mluvili, ale třeba i řešením problémů v partnerských vztazích, terapií těch, kdo bojují se syndromem vyhoření a podobně. To by mohlo dělat dojem, že muzikoterapie je vlastně takový všelék, je to pravda?

ML: Když se člověk rozhodne dělat privátní praxi, tak tak klientela se mu samozřejmě hodně rozšíří – může přijít vlastně kdokoli s jakýmkoli problémem; u někoho ta muzikoterapie vysloveně pomůže, někdo si potřebuje jenom srovnat věci ve svém životě a jde dál a někdo řekne, že tohle pro něj není a jde jinam. Takže já nemůžu říct, že muzikoterapie je všelék, jenom chci říct, že muzikoterapie je jedna z cest, po které se člověk může vydat, obzvlášť tehdy, kdy ostatní cesty selhávají.

MR: Já a i ostatní jsme každopádně rádi, že na té cestě můžeme mít jako průvodce i tebe. Přeji hodně úspěchů a děkujeme za rozhovor.

 

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (0 odpovědí).