Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Film: Zvláštní film o zvláštní rodině

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 0 (0 hlasů)

Dlouhá léta jsme mohli sledovat koncepční dokumentární i hrané filmy o autismu jen prostřednictvím zahraniční tvorby, ale v posledních letech se začaly objevovat i rozsáhlejší díla české provenience v jiném duchu než "Odborník promlouvá ...". Jsme hrdí na to, že jsme v roce 2016 stanuli symbolicky první na pásce s projektem Normální autistický film. Tento kouzelný celovečerní umělecký dokument stvořil na náš popud geniální mág Míra Janek; od premiéry sesbíral řadu ocenění včetně cen jako  je JiHlava, Český lev, Jeden svět a řadu dalších po celém světě, na ČSFD si s přehledem drží hodnocení, na které si nesáhne ani řada akčních trháků. Občas se ozývají komentáře, že se film zabývá především Aspergerovým syndromem, ale to je v pořádku - spektrum autismu je příliš široké na jeden film; Míra Janek měl záměr a ten do filmu úspěšně vtiskl. Poetický až filozofický náhled do skutečných životů skutečných lidí na spektru autismu. Bez komentářů odborníků, rodičů či kohokoli jiného - ber nebo neber. A od té doby se objevují další filmy na téma autismu.

Obycejny zivotJeště tentýž rok 2016 se začaly objevovat další snímky jako čtvrthodinový počin sdružení Auxilium Obyčejný život s mým (ne)obyčejným dítětem, který poctivě vyvíjí velkou snahu na tak malé stopáži "olíznout" celé spektrum a překvapivě se mu to docela daří - moc se toho v tak krátkém čase stihnout nedá, ale zazní tam přinejmenším jedna velmi důležitá myšlenka: "Cílem našich služeb pro osoby na spektru je dosáhnout toho, aby už naše služby nepotřebovali". Dále v roce 2017 jako by někdo přizvedl evropská filmová stavidla - v březnu přinesl filmový festival Jeden svět poněkud problematický finský dokument (22 minut) Můj tajný les, který de facto propaguje facilitovanou komunikaci s neverbálními autisty, některé scény však budí pochybnosti. Facilitovaná komunikace sama o sobě je problematická - tlumočník přidržuje ruku klienta, který ukazuje na jednotlivá písmena; nicméně u některých scén, kde dvacetiletý Lauri ukazuje poměrně velkou rychlostí na tabulce a přitom se dívá jinam, je divák nucen se ptát, zda výsledné texty jsou opravdu Lauriho nebo spíš jeho tlumočnice Pirjo. A pokud jsou Lauriho, tak proč neukazuje sám?

V roce 2017 následují další kusy jako kontroverzní film Děti úplňku, který informoval o nízkofunkčním autismu. Je určitě důležité, že tento film vznikl - segment nízkofunkčního autismu dosud nebyl nijak pokryt; provázejí ho nicméně komentáře o tom, že akcentuje strasti takové existence na úkor objektivity - zdaleka ne všichni neverbální autističtí lidé jsou v tak vážné situaci jako protagonisté filmu, jakkoli řada z nich JE ve velmi složité situaci. Patřilo by se zmínit i takové osoby, které ukazují, že lidé se správnou podporou si mohou vést docela dobře i na tomto konci spektra (jak je vidět např. u Carly Fleischmann - neverbální autistky a její talkshow). Jednostranné pojetí zároveň vytěsňuje možnost konstruktivně informovat o možnostech a spíše jen prezentuje klienty a rodiny s nedodanou podporou a popisuje, co je špatně, takže podání vlastně není ani umělecky zážitkové jako Normální autistický film ani konstruktivně informující jako Obyčejný život nebo jiné ryze dokunetární filmy. Film pak může ve smyslu záměru autorů vyvolávat dojem částečně promarněné šance a nemohou to nijak změnit ani další volná pokračování, která se bohužel drží stejného pojetí. Faktem nicméně zůstává, že problematika nedostatku sociálních služeb pro tento segment je obrovský problém a bohužel nemá rychlé ani jednoduché řešení.

Úplně jiný je další film s rokem narození 2017: láskyplný Autismus jako dar. Film se čistě dokumentární formou zabývá jedním konkrétním člověkem na spektru - autismus jako darjedenáctiletým Ánchelem Chuecos, s nímž rodiče pracují podle vlastní verze metody Sonrise. Je specifický tím, že vlastně nic nehodnotí, nepranýřuje, vyhýbá se tomu, že by třeba srovnával to, co umí Ánchel s tím, co umějí jiní chlapci stejného věku. Vychází z jednoduchých a osvobozujících premis: Ánchel je nějaký, protože všichni jsme nějací. Pokud dělá něco, co mě se nelíbí, je v tom sám. Pokud dělá něco, co mě se líbí, jsme spolu. Ánchel byl též hostem v našem pořadu Přicházíme v míru a byla to jedna z nejdynamičtějších divadelních besed - myslím, že ještě nikdy toho na besedě hosté a návštěvníci nenaběhali tolik jako tento večer.

Do tohoto pomyslného fondu filmů o autismu letos znovu přispívá režisér Míra Janek líbezným filmem Markéta chce taštičku. Toto dílko se stopáží 37 minut bylo nesoutěžně uvedeno letos v Karlových Varech 2018 a představuje Markétu - dívku s Rettovým syndromem, která maluje abstraktní obrázky, má ráda jakoukoli formu pozornosti a udělá skoro cokoli, aby něčí pozornost připoutala. Film bude mít regulérní projekce v kinech od konce září 2018 (budeme informovat) a vlastně to bude docela zajímavé srovnání, protože Markéta se letos zároveň objevila ve velmi krátkém filmovém útvaru (necelých 6 minut) Marek a Markéta – škola končí, drama začíná, který má formátem nejblíže snad k reportáži a vydal ho tým autorů filmu Děti úplňku, nese se tedy ve stejném duchu jako onen film. Není to úplně férové srovnání, protože Markéta chce taštičku je film s podstatně větší stopáží, na druhé straně po shlédnutí reportáže Marek a Markéta je nutno konstatovat, že zvolený formát by stejně delší stopáž neměl čím zaplnit. Ale rozhodně to bude zajímavé porovnání: co dá divákovi víc? Markéta chce taštičku, popisující problémy, kterým rodina čelí, ale soustředící se především na samotnou Markétu a lidi kolem ní zážitkovou filmovou sondou do jejího života, nebo Marek a Markéta, který se drží informativního dokumentárního formátu, jehož prostřednictvím popisuje problémy, se kterými se obě rodiny potýkají, ale zároveň (na rozdíl od filmu Děti úplňku) nepodává názor odborníka ani nenabízí konstruktivní návrhy či vize, které by mohly vést ke zlepšení situace? Odpověď musí dát divák a názory se zajisté budou různit. Nepochybně je ale dobře, že vůbec takové filmy vznikají.

prijimaniLetos festival Jeden svět přinesl další zajímavou kontribuci: dílo polské režisérky Anny Zamecké Přijímání. Jak je zmíněno už v názvu článku, film JE zvláštní, protože se jedna o hraný dokument - u nás formát nepříliš často používaný. Navíc ukazuje život v rodině, kde chybí matka, protože žije odděleně a má vlastní rodinu. Otec je alkoholik a tak péče o dvanáctiletého autistického chlapce Nikodéma stejně jako péče o celou domácnost závisí na Nikodémově čtrnáctileté sestře Ole. Jsem si jistý, že každý, kdo tento snímek vidí, se musí ptát: Kolik je toho hraného? Protožeti lidé hrají sami sebe - jsou to tedy neherci a neherec je přirozený jen tehdy, když nic nepředstírá. Na druhou stranu - opravdu ti lidé byli ochotni jít se svou výpovědí tak hluboko do soukromí? Je tedy scénář věrný záměru filmařů, nebo životu té rodiny? Nebo obojímu? Film byl uveden v rámci festivalu už v březnu, nicméně nyní si můžete obrázek udělat sami při projekci v pražském studiu Alta v pondělí 27. 8. 2018. A pokud byste to nestihli nebo je to pro vás příliš daleko, přečtěte si alespoň recenzi v Lidových novinách.

 

Kalendář akcí

Září 2018
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30