Podpořte naší činnost - klikněte sem.



Může autista milovat?

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 Hodnocení 4.93 (7 hlasů)

Dobrý den,

Mám odlišný dotaz než které tady zazněly. Před rokem jsem se přes jednu počítačovou hru seznámila s jedním klukem z Dánska. Skvěle si rozumíme, bude mu za pár měsíců devatenáct, máme celkem dost věcí společných a každý den, co si píšeme, se oba skvěle bavíme. Umí hrát na kytaru a dokonce hraje i ve školní kapele, chodí na spoustu koncertů. Avšak párkrát jsem poznala, že je něco špatně a zeptala jsem se co se děje, a on jen řekl že často trpí stresem a depresemi. Snažila jsem se ho rozveselit, ale nevím zda se mi to podařilo. To jsem ale ještě netušila že je autista.

Řekl mi to poté, co jsem se ptala na jeho kamarády. Prý jich moc nemá a má velké potíže se s někým seznámit a navázat kamarádský vztah. Mám zde i větu kterou řekl - ,, Theres a reason why i don't realy have any friends u know, one reason is probably that im not sure how to process it. ,, v překladu – to je důvod proč já nemám žádné přátele, víš, jeden z důvodů je že si nejsem jistý jak to navázat. A protože je velice pravděpodobné že se setkáme v reálném světě, chtěla bych se zeptat jestli by nebylo možné jestli bych mu nemohla nějak pomoc při sblížení se mnou. Třeba nějak aby se uvolnil a nebyl ve stresu, abych mu pomohla třeba postojem nebo tím co řeknu. Vůbec si nejsem jistá jak zareaguje na otázku (slyšela jsem že někteří je nemají rádi), a jestli by třeba pomohlo kdybych ho oslovila jeho přezdívkou ze hry? A kdybych ho chtěla přivítat obětím, nebo podáním ruky to by nejspíš nebylo vhodné že? Je mi líto že neznám jeho přesnou diagnózu. Docela se bojím se ho na to zeptat. Málokdy když se o svém autismu zmíní jsem se dověděla že byl přes osm měsíců v psychiatrické léčebně když byl menší. Kdyby mi neřekl že je autista, nikdy bych to nepoznala. Je s ním sranda, má úžasně logické názory na všechno že mi vždy nezbylo než souhlasit. Vím také že trpí tím že nemůže usnout. Jednou mi řekl, že usnul až když se začalo rozednívat, takže spal i celý den. A protože taky nemá plno přátel je často doma a nudí se. Nemá rád sport a jediné, co ho fascinuje, je hudba. Dělá i hudební školu a je v ní velice dobrý. Je zajímavé že chodí často na koncerty, nejspíš láska k metalu přehluší ty obavy z lidí kolem. Snažila jsem se zde napsat vše co o něm vím a doufám že existuje nějaký způsob jak by si se mnou mohl povídat a necítit se nepříjemně. Na mou otázku „kdybychom se potkali, mluvil bys se mnou? “ odpověděl ,, I would probably find it very hard L, Im realy hopeles at such and what should i even say? xDD ,, v překladu – já bych to pravděpodobně shledal velmi těžké, jsem opravdu beznadějný na tohle, a co bych měl vůbec říct? To poslední myslel trochu jako vtip ale je mi jasné že by opravdu nevěděl. A nejspíš u tohohle záleží na častém kontaktu? S jeho sourozenci a rodiči komunikuje bez problémů. Aspoň jsem to tak pochytila když jsem mu navrhla ať se zeptá jeho pětileté sestřičky co mám nakreslit. A ještě bych se chtěla zeptat jestli je možné (ne jen v tomhle případě) aby měl autista rodinu? Jak dlouho vlastně trvá než se s ním někdo sblíží? A může autista i milovat? 

Prosím, docela dlouho jsem sbírala odvahu se na tohle zeptat, vím že je to neobvyklé, ale já sem ochotná obětovat i půlku života jen abych mu udělala radost a mohla být s ním. Musí být pro něj neuvěřitelně těžké, když chce mít přátele, ale nemůže. 

Děkuji moc, A.

 

Milá A.,

Hned v úvodu se omlouvám, že Ti budu tykat, ale potřebuji to, abych se mohl vyjadřovat otevřeně, tak se na mě za to prosím nezlob. Dlouhé dotazy většinou zkracuji a nechávám tam jen to hlavní, ale Tvoje zpráva se mi líbí a proto ji nechávám tak, jak je. Každopádně si myslím, že toto je nejdelší odpověď, jakou jsem kdy do poradny napsal.

Rozhodně nejsi jediná, kdo řeší podobný problém; mladých lidí s Aspergerovým syndromem čili takzvaných AS (což je s největší pravděpodobností diagnóza Tvého přítele) je mnoho a přítomnost této diagnózy nijak neovlivňuje touhu Aspíků (Aspies) mít nejen přátele, ale i partnery. Naopak - jejich pocit, že byli vysazeni bez souhlasu na cizí planetě a nemají jak se dovolat domů, v nich vyvolává pocity osamělosti a tak se snaží navázat kontakt aspoň s místními obyvateli, ale je to těžké – říkají něco jiného, než co si myslí, běžně při řeči používají spoustu nesrozumitelných verbálních her a rituálů, často mluví aniž by chtěli opravdu něco říci ...

Nejdříve krátká poznámka k ostatním čtenářům, kteří mají za sebou špatnou zkušenost s dospělým autistou: autisté, kteří nenaleznou pochopení a jejich symptomy jsou jim předkládány jako špatné vlastnosti, mohou v určitém věku zahořknout a podle toho se pak chovají k druhým, ale to neplatí jen o autistech – svým způsobem to platí o všech. Autista to jen neumí skrývat a někdy se může osobnostně tak zhroutit, že vzdá snahy o další sžívání s okolím a tím svému okolí může ubližovat. A mimochodem: „sobecké“ či „zlé“ chování dětí s tím nelze srovnávat, jde o jinou situaci.

S odpovídáním na dotaz začnu tedy od konce: ano, někdy je to opravdu těžké, protože AS vědí, že v navazování vztahů selhávají a zároveň si připadají jako pitomci, že to nedovedou tak, jako ostatní. Vzhledem k tomu, že zvláště AS nejsou hloupí – naopak jsou obvykle velmi inteligentní, tak si o to více svá selhání uvědomují.

Zajímá Tě, jestli bys mu mohla nějak pomoci při sblížení: určitě ano, jen je potřeba mít na mysli, že mu vyjdeš vstříc více tím, co neuděláš, než tím, co uděláš (viz dále). Autisté bývají stresovaní především z toho, co nemohou ovlivnit, proto je vždy důležité ponechat jim prostor k tomu, aby měli možnost volby i tam, kde by se to tobě zdálo zbytečné.

Ptáš se například, zda by bylo vhodné mu na uvítanou podat ruku nebo ho obejmout; to jsou dva velmi odlišné společenské rituály – hned vysvětlím, proč na to upozorňuji. Podání ruky jednak není žádná velká důvěrnost a jednak má vysloveně symbolický význam: když odhlédnu od toho, že tento rituál má nějakou svou historii, tak nic vlastně neznamená. Obecně se považuje za výraz srdečnosti, ale zdaleka ne každý ho provozuje rád a mnoho lidí ho provozuje špatně, podstatné ale je, že v dnešním životě (vyjma socializační funkce) nemá jiný význam a proto s podáním ruky má řada AS problém: nevědí přesně, kdo má kdy komu proč podat ruku, co se stane, když ruku má podat a neudělá to atd. Určitě tedy podání ruky nepřikládej velký význam.

S objetím je to úplně jiné – to je skutečný projev důvěry a vřelých citů. Naprosto rozumím tomu, proč bys právě tohle udělala nejraději a v duchu to vlastně už dávno děláš díky citům, které k němu chováš. Při fyzickém objetí nicméně oba partneři narušují tzv. osobní zónu toho druhého a to může být u AS problém. Jsou často velmi vnímaví k narušení této osobní zóny, tedy vstupu jiné osoby do tělesné blízkosti, natož k fyzickému dotyku. To ale rozhodně neznamená, že by takový autista (tato zvýšená citlivost k dotykům se netýká všech autistů) nestál o dotyk či objetí - spíše mu může vadit, pokud by k něčemu takovému došlo nečekaně či bez jeho souhlasu. Pokud tedy při setkání budeš chtít svého přítele obejmout (dovedu si představit, že s ohledem na vřelost citů, které k němu chováš, ho jistě obejmout budeš chtít), tak si to prostě nejdřív domluv, třeba „Mohu tě obejmout?“, nebo trochu návodně „Toužím tě obejmout, mohu to udělat teď?“ (na rozdíl od předchozí otázky v tomto případě záporná odpověď objetí nezamítá, ale odkládá) anebo třeba „Moc bych chtěla, abys mě objal“ (tím přenecháváš aktivitu na něm a v určitých situacích tak je vlastně největší šance). Pokud objetí zamítne, neber to jako definitivní – třeba si za chvíli na tu myšlenku zvykne a už pak nebude proti, ale nezapomeň na to upozornit („Necháme to tedy na později/jindy, až budeš chtít“).

Může se ale také stát, že se prostě k objetí nebo polibku vůbec neodváží, lépe řečeno může to trvat i delší dobu. Pro Tebe to bude asi zkouška, nicméně věz, že pokud k Tobě chová podobné city, jako Ty k němu, nebude si to nejspíš přát o nic méně. Neznamená to však, že pro něj musí tím pádem být objetí snadné.

Podle toho, jak ho popisuješ, je pravděpodobné, že se nebude dívat druhým lidem do očí tak často, jak jsi zvyklá, spíš to budou takové občasné letmé pohledy ve chvíli, kdy zrovna nic neříká. On to tak MUSÍ dělat, protože kdyby se Ti vytrvale díval do očí, nebude schopen se soustředit na to, co říká a na co myslí. Bude-li to tak, určitě pohled nevyžaduj a sama se chovej podobně, jako on – to je jedna z věcí, kterými jistě můžeš přispět k tomu, aby se – jak se ptáš - uvolnil. Budete-li při hovoru sedět bok po boku místo proti sobě, bude mu nejspíše pohodlněji, ale nech to raději na něm, nic mu nenuť. Můžeš také jeho případným obavám předejít tím, že mu dáš najevo, že vše bude tak, jak si on bude přát a že nebudeš naléhat na nic, co by se mu nelíbilo.

Ptát se ho jakou má diagnózu je myslím zcela zbytečné. On by ani nemusel mít žádný velký problém s Tebou o tom mluvit, ale není to k ničemu – nijak Ti to nepomůže v tom, aby sis našla k němu cestu. Soustřeď se spíš na to, jak povedeš rozhovor, protože to zpočátku bude především na Tobě; přinejmenším do doby, než přijde řeč na něco, co ho zajímá – pak přestane myslet na to, co jak říkat a bude mluvit plynule.

Také je možné, že bude mít problém se vzájemností rozhovoru: neurotypici jsou zvyklí si skákat do řeči a přestože to považují za nezpůsobné, dělají to běžně. Řada dospělých autistů má naopak problém potřebnou skulinu v dialogu nalézt, aby mohli navázat – dělej tedy krátké odmlky, abys mu dala dostatek příležitostí promluvit. A naopak – když se dostane ke slovu (a zejména bude-li hovořit o něčem pro něj zajímavém), je možné, že bude mluvit a mluvit … emoticon smile, pak bude na Tobě, aby ses ve vhodný okamžik slova chopila.

Spíše to ale bude tak, že především nebude vědět, jak rozhovor začít – počítej s tím, že ze začátku to bude - jak už jsem psal - na Tobě, než „nabere obrátky“. Komunikaci v rodině nemůžeš s podobnou situací srovnávat, protože ta obvykle probíhá jinak, než mimo domov – nepoužívá se řada rituálů a používají se jiné rituály specifické čistě pro danou domácnost. Chci ovšem zdůraznit, že zde mám na mysli mluvenou řeč – s psanou mají AS často mnohem méně problémů; totéž platí o vzájemnosti (reciprocitě), zmiňované v předchozím odstavci.

Na závěr odpovím ještě na zbytek Tvých otázek: navazování vztahu s AS probíhá z jeho strany trochu jinak než u NT, ale to rozhodně neznamená, že by AS nemohl navázat vztah a mít rodinu, nemálo jich má rodinu a děti. Takový vztah má jistě svá specifika; na jedné straně musíš počítat s tím, že Tě bude vděčně využívat jako mediátora v mezilidských vztazích a kamarádit se s Tvými přáteli, pokud to nebude příliš často emoticon smile a jistě mu pomůže, když vyhovíš jeho drobným návykům a rituálům, které má skoro každý AS a nejen ti. Na druhé straně budeš mít v něm jistotu věrnosti, zodpovědnosti, spolehlivosti a citů tak vřelých a upřímných, jaké bys mezi neurotypiky pracněji hledala. Pokud opravdu založíte rodinu a budete mít i děti, nemusíš se obávat, že by se nepodílel na výchově nebo že by je vychovával nějak nesprávně, jen to bude výchova založená spíše na přátelství a vzájemném respektu a úctě, než na direktivním řízení a prosazování názoru z pozice síly. To je velmi módní styl výchovy a má své přednosti i své nedostatky, ale není o nic horší. Také bys měla počítat s tím, že v případě různosti názorů svého partnera určitě přesvědčíš o své pravdě, ale výhradně tehdy, kdy dovedeš svůj postoj obhájit – to v některých situacích nemusí být tak snadné, jak by se zdálo.

Co by se asi tak mohlo psát v příbalovém letáku partnera s AS? Třeba:

    1. Nikdy neříkej „byl jsi tam hodinu“, jestliže to ve skutečnosti trvalo 17 minut.
    2. Jestliže AS během sporu umlkne, neznamená to Tvoje vítězství. Znamená to u něj Tvou prohru, protože vzdal snahu se domluvit.
    3. Pokud AS potřebuje mít hrnečky ve skříni otočené oušky doprava a pro Tebe to neznamená nějakou zásadní újmu, vyhov mu a respektuj to. Vyjádříš tím také úctu jeho potřebám a umožníš mu, aby on nadšeně vyhovoval Tvým potřebám. V opačném případě mu nerespektováním jeho potřeb můžeš velmi ubližovat.
    4. Bod 3 samozřejmě neznamená, že mu budeš ve všem vyhovovat a jen ustupovat – musíš mu ale dát jasně najevo, jaké jsou Tvé potřeby. Nespoléhej na to, že sám od sebe pochopí, že se Tě dotkne, pokud Ti AS nepopřeje ke svátku a nebuď „nafouknutá“, pokud se bude bránit, že nevěděl, že to je pro Tebe důležité – on to myslí přesně tak, jak to říká, na to se můžeš klidně spolehnout.
    5. Máš-li pocit, že se AS zachoval nějaké situaci nevhodně, nevychovaně apod, mluv s ním o tom. Nespoléhej na to, že umí provozovat všechny neurotypické sociální rituály, rozumí proč a jak se dělají a dělá je s nadšením. Co pro Tebe může být samozřejmé a zároveň důležité pro Tebe nebo pro okolí, může pro něj být nepochopitelné nebo zbytečné. Když mu vysvětlíš, jak se věci mají, bude to respektovat (viz bod 3) a jednat podle toho, ale bude potřebovat „návod k použití“. Stejně tak kdyby ses Ty ocitla v prostředí, kde se lidé zdraví třením špiček nosu o sebe, budeš potřebovat velmi podrobný návod, jak a kdy to dělat, jinak přes tu špičku nosu dostaneš od prvního obchodníka, kterému by ses pokusila touto pro něj nemístnou důvěrností vetřít.
    6. Jestliže máš pocit, že Ti AS odpovídá posměšně nebo dělá, že nerozumí, tak jsi buď špatně zformulovala svou větu, nebo Ti AS neporozuměl díky nejednoznačné větné stavbě. Dám jednoduchý příklad z jedné knihy - AS je u výslechu jako podezřelý z vraždy:

Detektiv: „Jaký jsi měl důvod tu dívku zavraždit?? Proč jsi jí přitom vyrazil zub??“

AS: „Žádný! To byla nehoda!“

Na základě těchto slov byl obžalován z vraždy, protože se přiznal. Ale on jen řekl, že neměl důvod dívku zabít – na to, jestli jí zabil, se ho ale bohužel nikdo nezeptal. Odpověď „To byla nehoda“ se netýkala první otázky, ale druhé ohledně zubu.

  1. Když vidíš na „svém“ AS, že má nějaké vnitřní problémy, zeptej se ho, zda chce nějak pomoci a pokud odmítne, nech ho být – čímkoli jiným mu budeš ubližovat, byť bys to myslela sebelépe. Klidně s ním mluv o té chvíli, kdy měl problémy a jak se mu dá pomoci, ale až potom.
  2. Pokud řekneš „Odcházíme za 10 minut“, nebuď dotčená, že se naštve, když 11 minut poté budeš ještě něco řešit před zrcadlem, protože je v právu. Pokud vidíš, že to nestihneš, řekni mu to předem, místo abych ho nechala čekat připraveného přesně v dohodnutý čas.
  3. Jestli AS trvá na tom, abyste se ve čtvrtek domluvili na tom, co budete dělat o víkendu, udělej to pro něj. Ber to klidně jako "přeji si ...", neznamená to, že bude dotčený, pokud nakonec víkend uděláte úplně jinak - on prostě chce, aby ten víkend v jeho mysli dostal "obrysy", které nemůže mít bez "obsahu".
  4. Pro AS je někdy těžké mluvit o svých problémech, zejména tehdy, kdy ví, že v něčem selhává, ale není mu jasné proč. Pokud s ním chceš o tom opravdu mluvit, bude to spíš na Tobě nahlas "hádat" a jeho nechat říkat ano/ne, protože jeho by to možná bolelo, kdyby se to snažil vyjádřit celé sám.
  5. Říkej, co si myslíš, nic jiného. Čím víc se budeš snažit citlivá témata „balit“ do slov a obratů, tím je menší šance, že si porozumíte. Snaž se příliš nepoužívat řečnické otázky a jiné rétorické harampádí, protože pokud Ti AS řekne něco, co se Tě dotkne a zeptáš se ho „To myslíš vážně??“, tak Ti s největší pravděpodobností odpoví třeba „Ano, vždyť jsem se nesmál, když jsem to říkal“.

Možná Ti bude vadit, že Tvůj partner potřebuje vědět vše dopředu, nebo možná oceníš spolehlivost, s jakou vykonává to předem domluvené. Možná Tě bude vyčerpávat, že potřebuje mít jídlo na talíři srovnané, nebo možná oceníš, že respektuje Tvoje stravovací návyky bez ohledu na to, jaké jsou. Možná Tě bude rozčilovat, že vše chápe doslova, nebo možná oceníš, že je ve vyjadřování vždy velmi přesný a úplný. Možná Ti půjde na nervy, že neovládá některé sociálně komunikační rituály a třeba na otázku „Jak se máš?“ začne popisovat svůj zdravotní, společenský a hmotný status, nebo možná budeš ráda, že je mu lhaní odporné a říká vždy to, co si myslí. Vše má svůj rub i líc a neurotypičtí lidé se od neurodiverzních liší především v tom, že je jim jedno, pokud je jejich jednání v rozporu s jejich myšlením. Co z toho oceníš nebo zatratíš, umíš říci jen Ty.

Úplně nakonec si nechávám tuto otázku: „může autista milovat“? Připomíná mi to název jedné sci-fi povídky „Mohou stroje milovat?“. Samozřejmě že autista může milovat, autista může za jistých okolností milovat tak intenzívně, že ho to bude vnitřně i ničit - rozhodně mu není upřeno právo na lásku, byť se jeho láska může projevovat jinak. Dokonce i lidé s těžkou mentální retardací milují, i zvíře může milovat. Kdesi jsem četl, že láska je o přinášení obětí. Myslím, že v kontextu otázky by bylo lepší říci, že láska je o vzájemném přinášení obětí – potom to nejsou oběti, ale dary.

Držím palce oběma!

 

Diskutujte o tomto ?lánku ve fóru (3 odpovědí).

Kalendář akcí

Srpen 2017
po út st čt so ne
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10
11
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22
23
24
25
26
27
28
29
30
31